Malá osobní tragédie

Jedenáctého února dva tisíce dvanáct. Den, na který s největší pravděpodobností už nikdy v životě nezapomenu. Den, který neměl vybočovat z běžné rutiny. Neměl. Neměl...

Byla to normální předzápasová rozcvička. A Vendy na pořadatelském stolku zahlásila dámskou volenku. Móňa byla v brance a já se s úsměvem rozběhla za Vendy na stolek, že sem si zvolila jí. Byla jsem vysmátá, s dobrou náladou. Za minutu jsem ležela vedle branky, držela se za koleno a křičela.

Moje nejoblíbenější cvičení při rozcvičce. Šla jsem doprava a pak jsem skočila doleva. Miluju ten pocit, když v letu chytíte míček. Proto to dělám.

Nevím, jestli jsem ten míček chytila, já vlastně vnímala jediné. Jak se mi levé koleno skládá do nepřirozeného úhlu, jak i přes hlasitou hudbu v hale slyším vlastní tělo, které udělalo...lup, lup, lup.  A přesně v tu chvíli věděla, že je konec. Na každé vteřině, na každém vašem pohybu záleží. Nebyla to lehkomyslnost, nebyla to náhoda. V jedné chvíli bylo moje levé koleno zdravé. Bylo. A pak najednou ne. Něco bylo špatně a já nevěděla co. Přetočila jsem se na stranu a chytla se za koleno. Ležela jsem pod tribunou, vlastně nevím, jestli jsem měla masku nebo ne. Ani nevím, kdo u mě byl první. Vím, že jsem křičela a nadávala. Nebrečela jsem. Břečím teď, když tohle všechno píšu. Protože teď už si uvědomuju...

A pak mě Mini odnesl do šatny a já řekla, že do nemocnice pojedu, až holky dohrajou. Že dřív mě nikdo nikam nedostane, protože já u toho chtěla být. Byla jsem a na konci jsem se rozbrečela Žanet na rameni, protože sem i pod práškama cítila bolest a to, že mi levé koleno utíká do strany. Že tam není opora. Oxi mě málem se svou typickou vřelostí rozmačkala. Myslela jsem na Ali Krieger a uvědomovala si, že nic nebolí tak jako uvědomění, že najednou nebudete s lidma, kteří tvoří váš svět.

První diagnóza, kterou mi stanovili - natržený vaz. Dali mi ortézu, berle a žádný časový horizont. Nedali mi naději. Tahle mrška totiž není na lékařský předpis. Za to vám seberou i zbytky optimismu, když řeknou, že to může skončit artroskopií.

Podle Doka to může být na tři týdny, ale klidně i na šest. A když to skončí artroskopií, tak si do toho svého chvílečku na hřišti jen tak nekleknu.

Když jsem jela domů, do Frýdku, přemýšlela jsem. Nad tím, že nastává boj s časem, o kterém hodlám psát. Jsou okolnosti, které mě nutí vrátit se zpátky do extraligového kolotoče. Brzo. Co nejdřív to půjde.