Mám skvělou náladičku.Nemůžu tvrdit,že by se mi dařilo.Asi ani ne..Spousta věcí se nepovedla,spousta se zkazila a něco vůbec nešlo.
Přesto všechno je mi fajn.Mám kolem sebe přátele,se kterýma se směju a vyrábím blbosti..
Kdyby jenom vyrábím,já je i provádím.Lovení medvídku v mém podání znamenalo pak asi desetiminutové zápolení s hadrem.Aaaale zase sem se bavila..Bavila jsem se životem,i když moje myšlenky stále patřily i jí.
Jiný rozměr.Možná jiný svět.Ten,který jsem měla,který znovu získávám..Přišla jsem o florbal a upla jsem se na tu myšlenku.Upla jsem se k jedinému cíli,věřila svým citům.
Ano,šla jsem ,,přes mrtvoly".Asi jsem znovu jenom dokázala,jak umím být bezcitná,pokud jde o dosahování mých cílů.Možná jsem někoho ztratila,ale určitě jsem zase něco nalezla. Zabíjela jsem city jiných a své jimi živila.Jenom proto,že jsem se zamilovala.Podlehla jsem dojmu,že naprosto neomylně a do správné osoby.Někdy prostě podléhám svému přesvědčení.Někdy?Stále...
Ztratila jsem svůj pečlivě vybudovaný svět. Možná je příliš nadnesené nazývat to světem.Ne, byl to domeček z karet,vzdušný zámek,představa. Spadla jsem z růžového mraku,ale vstala jsem a až moc rychle jsem se otřepala. Připadá mi to neuvěřitelné,jak moc rychle to šlo. Po deseti měsících bych čekala,že mě to vezme mnohem víc.Že budu aspoň brečet jako želva.Ale já po těch větách jenom tupě zírala do monitoru a nedostávalo se mi slov. Neumím ten pocit popsat.Čekala bych prázdnotu.Vždyť jsem ztratila ten poslední kousek kultu,který jsem budovala. Možná poslední naději,možná poslední věc,která mě nutila nevzdávat bitvu.
Jenže v životě tolikrát nastoupíme do špatného autobusu,odbočíme na špatnou cestu.Naštěstí se máme vždy možnost vracet.A přestože já se zpět už vrátit nechci,jdu dál. Pokračuji po cestě,která se mi nikdy neztratila z očí,jenom jsem se z ní snažila utéct.
Každá cesta má svůj cíl.Netuším,co bude na konci této cesty. Snad se ani neodvažuji o tom přemýšlet.Snad ze strachu,že se znovu zamiluji do představy toho,jak to bude skvělé...
Nemůžu čekat,že tam bude štěstí nebo pochopení.S tím jsem se dosud setkala jen v omezeném množství. A to od mých přátel a jsem za to vděčná.Jsem jim zavázána,jsem jejich velkým dlužníkem a nevím,jak to splatit.Tu obrovskou dávku pochopení,které pro mě během 10 měsíců měli.Samozřejmě ne všichni..ale i tak se divím,jaké množství lidí bylo schopno skousnout pohled na mě,jak se ženu dopředu,buduji si kult a tupě zírám do fotek.Přátelé mě podporovali v mém rozhodnutí dosáhnout svého cíle...
Ptám se sama sebe,jak je možné,že jsem se z toho otřepala tak rychle? Jak to,že stačil jenom týden,abych ztratila zájem a měla všechno ,,na háku" ? Není to tak trochu neústa k mým vlastním citům? Jenže srdci neporučiš a když se rozhodně,že se zamiluje,udělá to.Když se rozhodne,že rychle zapomene..rozum zapracuje a ..já se jistojistě zbavuji závislosti. Jasně,bude ještě chvíli trvat,než přestanu dělat věci,na které jsem byla téměř 11 měsíců zvyklá..Ale až jednou skončí ty zaběhnuté věci,budu volná.Odpoutaná.Snad mi znovu pomůže psaní.Ta chuť dokončit práci.Potřebuji v sobě ukojit ten pocit,že je třeba něco předat. Já sem asi taky pěkný ufon,když mám v téměř 17 letech potřebu předávat světu své myšlenky.No,ale někdy to na mě přijít muselo...:)
Žádné komentáře:
Okomentovat