Můj boj...

X:,,Promiň"
Y:,,Bude hůř""
X:,,Nebude,mě to vážně mrzí,neměla jsem tě zdržovat..."
Y:,,Zdržela jsem sama sebe už před deseti měsíci.Tohle je můj boj,věř mi..."

 

Ten patent na boj s osudem mám asi jen já.Neznám nikoho,koho by ještě bavilo dál se ždímat ze svých sil v boji,ve kterém stejně nikdy nebudete mít navrch. ,,Nepříteli",kterému se stejně budete muset poddat.Proč toho já nejsem schopna netuším.Říkám si stále dokola ,,Já se nevzdávám,já nejsem ten typ".Pokaždé,když mi někdo nebo něco zasadí ránu,zvednu se a jdu dál se slovy : ,,Bude hůř". Ale jde tohle dělat donekonečna? Lze stále oddalovat vytažení potupného bíleho praporu?
Vlastně ani nevím,zda na to mám ještě sílu.Jenom se vždy zvednu,zahlásím motivační heslo a jdu.Skáču přes kameny,vyhýbám se příkopům...

Cestou si tříbím myšlenky.Kolikrát už se mi tohle stalo? Kolikrát mi něco proklouzlo mezi prsty. Ten tísnivý pocit,že stačilo jednu maličkost udělat jinak a ...a myšlenky na to,co by kdyby, bolí..
Zase jsem musela utéct do svého světa a pokusit se vést ,,dialog"( v mém podání chápej totální monolog). A výsledek? Na světě běhá jenom jediný zamilovaný debil,co věří,že když se nevzdá,docílí toho,co potřebuje ke svému životu nejvíc- Lásku.
Ta,která mu každé ráno zavolá,napíše, zašeptá- miluji tě.Ta,které nikdy nezradí.Ta,která odkryje místa,kde nikdo před ní nebyl.

Nenarážím do zdí,protože slepým ulicím se vyhýbám.Chodím po cestách,které lemují mantinely.A když se náhodou k některému přiblížím a vypadá to,že bych se jej mohla dotknout,raději jej přeskočím nebu úplně sejmu.Pořád je lepší postavit ten mantinel o kus dál do šířky,než si nabýt rypák o tvrdou zeď.

Odkrýváš místa,kde nikdo předtím nebyl.Která nikdo před tebou neznal.Už teď jsi v pozici nedotknutelného člověka.Někoho,kdo může prokouknout co jsem zač.Doteď jsem možná až příliš chtěla,nabízela ti tu možnost.A zřejmě to bylo špatně.
Tuhle cestu už poznávám,na konci stála Ryba,za ní obrovská zeď.Tenkrát řekla:,, Jdeš přes mrtvoly", jaký paradox,že přes ty mrtvoly jsem šla za ní.Za slizkou rybou bez kouska citu.S nedostatečným pochopením pro vše,co se dělo..

Oklikou,ale přece jsem se vrátila na místa,se kterými jsem se tak důverně tenkrát seznámila.S tou bezmocí a nepochopením.S chutí se vším praštit a utéct.Ale taky s větou,rezonující v mé hlavě: ,,Bude hůř.." Možná mám právo sama sebe za tohle se nenávidět.Za tu neschopnost říct :,,A dost; tudy cesta nevede"
Je to můj boj.Jeden jsem už prohrála a stálo mě to spousty sil.Postavit si znovu kolem sebe ten štít,za který se nikdo nemůže dostat.Jen osoba,kterou si ,,já" vyberu.Já si ale vybrat nemohla,vybralo si srdce.City si našly člověka..Naivní? Možná,ale v mém případě kurevsky pravdivé...

Bojuji s osudem.S tím,že mé štěstí,člověk,kterého si mé city vybraly,neustále proudí jako vzduch mezi mými prsty.Neumím to polamit.Mám od toho boje tak rozbité kosti,které neumí pořádně stisknout? Nebo je to jenom moje představa a proto se nedá uchopit? Kde je odpověd? Kde ???

Cibule mají vrstvy.I já mám své vrstvy.Jedna patří kamarádům,jedna rodině a přátelům.Jedna člověku,kterému věřím,i když si ubližujeme.A ten zbytek může náležet jen jediné osobě.Tam, kde nikoho jiného nepustím,protože jsem JÁ TEN ZAMILOVANÝ DEBIL.

Bojuji s osudem,občas se mi už nedostává sil.Přesto se celá polámaná zvednu,a jdu domů.Na cestě domů,kdekoli na světě to je.Vždycky na mě čeká tužka a papír.Možná to jediné,co mi dokáže ty city vrátit.Nebo jediné dvě věci,které dokáží mou lásku vstřebat.
Vracím se po celém světě do míst,kde přečkám další noc.V posteli,do které mi osud pošle jeden nepřijemný pozdrav za druhým.Krásný sen o člověku,které si mé city vybraly.Kdyby byl jen jeden za noc,řekla bych-ano,i mé podvědomí ví co chci a za čím jdu.Jenže to už není podvědomí,to je zlomyslný osud,který mě nikdy nenechá dosnít sen.Který mě donutí vzbudit se s otřeseným výrazem zjistit,že ten proradný soupeř využívá všech zbraní,aby mě zničil.Aby mě donutil vytáhnou bílý prapor a plně se mu poddat.Jenže s každou další takovou nocí já nabírám přesvědčení,že se nesmím vzdát...
Vracím se,ať jsem kdekoli.Vracím se k tužce a papíru,abych se mohla vypsat.Abych mohla sdělit své city..Ale proč jen do proradného světa internetové sítě,na to u mě odpověd nenaleznete.Ne,odpověď je jinde..

A je blíž, než v místech,kde obyčejně jen přečkávám další noci,než příjde bitva,kde zase prohraju.Ale jedna bitva není celá válka...
,,Bude hůř a nikdy se nevzdávej..."