Kdepak nájemný žoldák, ale idea...

Můj bratr je voják. Nájemný žoldák, jak by řekla nevzdělaná lůza. V těchto dnech, víc než kdy jindy, jsem na něj opravdu hrdá. Není mi jedno, co se říká o těch čtyřech mužích, kteří padli za svobodu nás všech a nejsou mi jedno diskuze o tom, jestli naše armáda operovat v zahraničí. Má. Musí. A upřímně doufám, že tak bude činit jen v zahraničí a ne na území našeho svrchovaného území.

Všichni muži a ženy ve zbrani a se státním symbolem na rukávu, si zaslouží obrovskou úctu a respekt nás, obyčejných civilistů. 

Ano, dostávají za to zaplaceno. Jestli dobře, špatně, adekvátně, to nechám stranou. Peníze totiž vždy musí jít stranou, když jde o vyšší morální princip. 

Ten, kdo peníze staví na vyšší příčku, pak automaticky chodí a křičí, kolik nás to stojí a jak by se ty peníze mohly lépe využít. Tyto individua mě rozčilují. A zároveň je mi jich líto. Sotva kdy tihle lidé totiž porozumí tomu, že jen za „hloupou“ ideu svobody padlo v minulosti mnoho mužů a žen. Že dnes a denně tisíce dalších nasazují kvůli ní život. Ať už na sobě mají maskáče anebo palmové listí. 

Svoboda je ideou, ke které stále tisíce lidí po celém světě vzhlížejí s nadějí. S tou, že se jednou ráno probudí a vyjdou na světlo, aniž by se museli neustále ohlížet, jestli kolem nejede nějaký šílenec s bombou; jestli nějaká zfanatizovaná skupina netrhá značky u silnice a neplní je třaskavinami; jestli nějaký hlupák nevezme do ruky kalašnikov a nedonutí vaše vlastní dítě vás zastřelit. Tohle je jen zlomek strachů, které dnes a denně mají tisíce či milióny lidí po celém světě. Protože v těchto oblastech je víra ve svobodu zastřená vírou v peníze a moc. 

Možná, že já osobně mám mozek zatemněný tím, co znám, vím a považuji za správné. Ale to nic nemění na tom, že jsem hrdá na svého bratra a na všechny muže a ženy se státním znakem na rukávu, protože zatímco já tady jen blbě klovu do klávesnice, oni za tu ideu svobody skutečně bojují. A umírají.

Čest památce těm, kteří padli za svobodu.

Pět věcí, které opravdu chci

Každý rok mi k narozeninám/svátku přijde alespoň jedno přání s větou "Víš co chceš a za čím jdeš.." v různých variacích. Souhlasí to s tím, jak na lidi působím a jaká i vlastně tak nějak jsem.
Přesto nedávno z kamarádky vypadlo:
"Prý: 'Vím, co chci.' To je tak nehorázně prázdná fráze! NIC, rozumíš, nic to vlastně neznamená."

Na jedné ze svých pendlovacích cest jsem si napsala seznam pěti věcí, které mě napadly, když jsem si řekla: CHCI.

5. naplno žít a milovat 

Mít touhu měnit svět, být jím pohlcena a unešená. Nechci řešit všednosti, kdo koupí chleba a kam pořád mizí zásoby čokoladý (seriously, look at my belly!).  Být zamilovaná do všeho co dělám, milovat svou práci a sebe.

4. číst knihy, po jejichž přečtení ještě několik dní musím přemýšlet

Vracet se k poznámkám ve čtečce, na nalepovacích lístečcích v knížkách. Co to znamená? A jaký to mělo smysl? Proč takhle a ne jinak?!

3. potkávat inspirativní lidi

Protože umět naslouchat je jedna z věcí, kterou se člověk učí celý život. Nenapodobovat, ale být sám sebou; přitom si z ostatních brát to nejlepší. A vracet nazpět to nejlepší ze sebe. Vnímat, že jsou i další lidé s osobitým příběhem.

2. se neustále zlepšovat a učit se nové dovednosti

Člověk zestárne ve chvíli, kdy rezignuje na to držet krok, případně ho přestane určovat. Chci NEbýt ta, které ujede jednoho dne vlak

1. Být tím člověkem, kterého ve mně vidí můj sedmiletý bráška

Protože jen nevinný malý kluk ve vás vidí něco, v co sami pomalu ani nevěříte, že jste. On nepochybuje, nedoufá. Ví, věří. A má vás rád, což se nebojí/nestydí se  říkat nahlas.


Opravdu je "Vím, co chci..." prázdná fráze?  A jak to máte vy?

Gr8ful.

Kývaly jsme se do rytmu a naše ramena na sebe narazila. Podívaly jsme se na sebe. Usmála se. A ovinula mi ruku kolem krku. Nic neřekla. Ani nemusela.
Ale mně to došlo.
Jsem ráda, kde jsem, kým jsem. S kým jsem a nejsem.
Kdo kolem mě je a není.
Kým jsem se stala.
Silnější? To sotva.
Cítím se zranitelnější než kdy předtím.
Vím, že jeden špatný pohyb mně může zase poslat na začátek.
Ničeho.
Ale jsem, kým jsem. Zranitelná, opatrná, zamyšlená. Filozofická.
Opakuji se.
Ráda.
Tím vším, co jsem, jsem ráda.
Pořád se hýbu. Od ničeho, nikam. A slovo nikdy mi rezonuje v hlavě. Protože mezi nynějškem a nikdy
se může stát mnoho věcí.

Kdo jsi?

Na lidi působím zle. Arogantně a rozhodně namyšleně. Nejsem zlá, jsem temná. Mám minulost a mám v sobě zlost. Jednou za čas poleví, ale nejsem zlá. Když si to o mně ale někdo myslí, nevyvracím jim to. Obhajuji se. I když vím, že to nemá cenu a nikomu se nevysvětlím ze své podstaty. Lidé věří tomu, čemu oni sami chtějí. Nemám ráda lidi, ale vážím si lidskosti. Miluju kreativní a chytré lidi. Vážím si dříčů víc než talentů. Nevěřím v Boha, i když mě tak vychovali. Věřím v sebe. A v to, že krev není voda. Nevěřím lidem. Komu ale věřím, ví o tom. Nenávidím lži v jakékoli podobě. Mluvím a mám vždycky pravdu. Jsem upřímná. Mám ráda peníze, ale nejsou středobodem mého života. Jsem narcis a ješita. Mé ego se umí zbytnět do neuvěřitelného aroganta. Říkám své názory nahlas. Nerada se mýlím. O čem nemám páru, o tom nemluvím. I když se mě na názor nikdo neptá, v mé tváři si ho stejně přečte. Neumím lhát a nehodlám se to učit. Stejně jako se nehodlám učit vařit játra. Nesnáším je. Nemůžu je ani cítit. Nemám ráda hloupé lidi, koule na noze a slepé ovce. Neumím se ovládnout a koukám na takové lidi svrchu. Nesnáším hádanky. Jsem dobrý vypravěč. V určité části večera vždycky začnu mluvit cizím jazykem. Nesnáším, když rádoby vtipálci uráží druhé, a přitom každá dobře míněná kritika se jich dotkne. Toleruji dvě škobrtnutí, pak pálím mosty. Ráda si věci promýšlím, přesto jsem impulzivní. Jsem loajální a za svými názory si stojím. Nemám ráda, když mi někdo kecá do práce, když ji soustředěně dělám. Zabíjela bych, když mi někdo otevře časopis nebo noviny. Vypalovala bych oči za čtení přes rameno. John Irving je Pan Bizár a jeho knížky jsou pro mě svatější než Písmo svaté.
Moje rodina, moji bratři, můj pes a zvlášť můj holej kocour je oblast, o kterou se ani slovem neotřeš. Jsem neúprosná.
A zkušenost není instantní polívka.
Znáš mé jméno, znáš můj xicht. Neznáš můj příběh. Tak se nechovej, jakobys mě znal.
Má úcta.

Po-znamenat

Tohle téma mě napadlo už před týdny. Problesklo mi hlavou v zatáčce. Ručkovala jsem na volantu a věnovala zlomek vteřiny myšlence po-znamenání.
Čtu knihu, kterou nikdy nechci dočíst. Hltám řádky a přitom se usilovně snažím neotočit stránku. Vracím se zpátky, čtu to samé pořád dokola. Přemítám. Toužím mít v ruce tužku a psát si do knihy poznámky, podtrhávat si myšlenky. Zapisovat si své vlastní po-známky.
Tohle svede jen Irving. Nikdo jiný. Popsat, jak být po-znamenaný.

Já.

Snoopy.

Viděla jsem Snoopyho na dveřích a věděla jsem, že neselžu. Hlavou mi bleskla žlutá myšlenka s otiskem prstu. Levá noha míjela práh ve chvíli, kdy se před mýma očima rozprostřel obraz.

Dita komentuje: Nominace ČR na WFC 2013

Ve čtvrtek 14.11.2013 během přestávkového programu televizního utkání ženské extraligy mezi Herbadentem a Vítkovicemi byla s velkou pompou zveřejněna nominace na mistrovství světa ve florbale žen. První, které se odehraje v České republice. Deváté celkově.
O té velké pompě jen spekuluji, ve Finsku ČT nechytám a na online stream můžu v zahraničí zapomenout.
Nicméně už se mě pár lidí ptalo, co si o nominaci myslím. Tak si to pojďme shrnout...