Snoopy.
Viděla jsem Snoopyho na dveřích a věděla jsem, že neselžu. Hlavou mi bleskla žlutá myšlenka s otiskem prstu. Levá noha míjela práh ve chvíli, kdy se před mýma očima rozprostřel obraz.
Sedím v malém pokoji daleko od místa, kde jsem nyní. Vzrušením mělce dýcham. Jako teď. Ale tehdy, těch pár měsíců zpět, se mi pod pravou rukou tvořily slova. Mé myšlenky, mé vzrušení, se ztělesňovaly na papíře. Zastavila jsem se. Otočila žlutým perem a spatřila částečný otisk svého pravého ukazováčku. Toho, na kterém mám tak charakteriscké znaménko. Tehdy mi hlavou proběhla vzpomínka na chvíli, kdy se naše ruce proplétaly.
"Jak dlouho ho tam máš?" zeptala se.
"Kam jen mi pamět sahá," zašeptala jsem.
Překročila jsem práh dveří a usadila se automaticky do křesla. Seděla jsem v něm už několikrát. Přehodila jsem si nohu přes nohu, posunula brýle na kořenu nosu a rozhlédla se kolem sebe.
"Snad jsem nikoho nezasedla," řekla jsem a přistihla sama sebe, jak se můj hlas posunul o půl tonů níže a zní...zpěvavě.
Už zase.
"Já bych se přizpůsobil, nebojte se," ozve se po mé levici.
Otočím hlavou a sebejistě řeknu: "Tak to budeme mít společné!"
Zasmějí se. Všichni tři přítomní muži roztáhnou rty do širokých, spontánních úsměvů.
V tu chvíli vím, že je mám v hrsti.
Žádné komentáře:
Okomentovat