Můj bratr je voják. Nájemný žoldák, jak by řekla nevzdělaná
lůza. V těchto dnech, víc než kdy jindy, jsem na něj opravdu hrdá. Není mi
jedno, co se říká o těch čtyřech mužích, kteří padli za svobodu nás všech a nejsou
mi jedno diskuze o tom, jestli naše armáda operovat v zahraničí. Má. Musí.
A upřímně doufám, že tak bude činit jen v zahraničí a ne na území našeho
svrchovaného území.
Všichni muži a ženy ve zbrani a se státním symbolem na
rukávu, si zaslouží obrovskou úctu a respekt nás, obyčejných civilistů.
Ano, dostávají za to zaplaceno. Jestli dobře, špatně,
adekvátně, to nechám stranou. Peníze totiž vždy musí jít stranou, když jde o
vyšší morální princip.
Ten, kdo peníze staví na vyšší příčku, pak automaticky
chodí a křičí, kolik nás to stojí a jak by se ty peníze mohly lépe využít. Tyto
individua mě rozčilují. A zároveň je mi jich líto. Sotva kdy tihle lidé totiž
porozumí tomu, že jen za „hloupou“ ideu svobody padlo v minulosti mnoho
mužů a žen. Že dnes a denně tisíce dalších nasazují kvůli ní život. Ať už na
sobě mají maskáče anebo palmové listí.
Svoboda je ideou, ke které stále tisíce
lidí po celém světě vzhlížejí s nadějí. S tou, že se jednou ráno
probudí a vyjdou na světlo, aniž by se museli neustále ohlížet, jestli kolem
nejede nějaký šílenec s bombou; jestli nějaká zfanatizovaná skupina netrhá
značky u silnice a neplní je třaskavinami; jestli nějaký hlupák nevezme do ruky
kalašnikov a nedonutí vaše vlastní dítě vás zastřelit. Tohle je jen zlomek
strachů, které dnes a denně mají tisíce či milióny lidí po celém světě. Protože
v těchto oblastech je víra ve svobodu zastřená vírou v peníze a moc.
Možná, že já osobně mám mozek zatemněný tím, co znám, vím a
považuji za správné. Ale to nic nemění na tom, že jsem hrdá na svého bratra a na
všechny muže a ženy se státním znakem na rukávu, protože zatímco já tady jen
blbě klovu do klávesnice, oni za tu ideu svobody skutečně bojují. A umírají.
Čest památce těm, kteří padli za svobodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat