Challenge -> Překupník času

Před pár dny sem vymyslela takovou malou výzvu. Dlouho jsem nic nenapsala a říkala jsem si, že by bylo načase to nějak prolomit. A protože se v té době zmítala (a zjevně stále zmítá) jedna kamarádka v tvůrčí krizi, navrhla jsem jí, že na určitá - námi vymyšlená- slova napíšeme povídku. Každá. A aby toho nebylo málo, přizvala jsem ještě její o pár minut mladší sestru. Takže, samozřejmě, že jsme první....až to ty dvě brzdy dopíšou, hodím vám ostatním odkazy. Nicméně teď je všechna pozornost upřena na mé dílo, které obsahuje deset vybraných slov. Až budou na světě i ty dvě další povídky, mileráda vám prozradím, jaká slova to byla. Teď se však začtěte a užíte si to...

I.odkaz zde

Paprsky slunce se nepříjemně pomaloučku blížily až k zavřeným víčkům. Jemná ženská ruka vystřelila zpod peřiny, aby se schovala před přílivem prudkého světla.  Slunce se však nevzdalo a dál upínalo všechnu svou sílu do prvních ranních paprsků. Další reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Spolu se zkrabatělým čelem přišel rezignovaný hluboký nádech a zoufale poraženecký oddych. Slunce zaznamenalo další úspěch. Probudilo jedno ze svých dětí k životu.

Pan T si prožil těžkou noc. V černočerné tmě se před několika okamžiky snažil dostihnout jednoho zákazníka. V duchu se přenesl na místo lidské tragédie, kde ještě před chvílí stál a smutně přihlížel končícímu životu. Křečovitě svíral krabičku podivného tvaru a neidentifikovatelného původu. Třpytila se do dálky, zblízka však byla temnější než aksamit.

Temná byla i duše pana T. Nekompromisního obchodníka, který pro lidský život nikdy neuronil ani slzu. Jeho jediná lítost se vztahovala ke ztrátě pravidelných zákazníků. Viděl malé zakrvácené nožky, jak se bezmocně škubají, jakoby se snažily odehnat blížící se Smrt. Vetchá stařena se pohybovala s lehkostí laně. Pokynula panu T na pozdrav a vzala si mladou člověčí duši. Pan T tomu přihlížel s kamennou tváří, oči mu ovšem nervózně těkaly. Zdálo se mu, že Smrt otálí s odebráním druhé duše z ženského těla. Kolem stromu, do kterého se auto zaklínilo, se míhaly reflexní vesty zdravotníků. „Pomož mi, Time“ zaskřehotala stařena.

„Nemohu a ty to víš,“ odvětil pan T.

„Jen otevři svou krabičku a dej mi chvíli, ta duše mi patří!“ zakrákorala Smrt.

„Zaplať!“ odsekl nekompromisní obchodník.

„Víš dobře, že nemám nic, čím bych ti mohla zaplatit za čas,“ řekla podrážděným tónem Smrt.

„Nemáš nic, protože je to lidský čas. Možná, že ti ta duše patří, ostatně jako každá jiná. Jen…“ ztišil Time svůj hlas, pozorujíc drama pozemských loutek o vzkříšení bezvládného těla:“třeba ještě nenastal její čas“.

„Jak ty to můžeš vědět, Time?“ posměšně si odfrkla.

„Možná, že ty jsi ta mocná Smrt, ale nezapomeň, kdo jsem já. Jsem obchodník a obchoduju s tím, co je pro lidstvo nejdůležitější. To já mám ten nejcennější artikl na světě. A já jsem ten, kdo jim ho dává a bere. Já mám všechen čas světa,“ řekl a poklepal hrdě na třpytící se krabičku podivného tvaru.

„Zadav se jím!“ odvětila Smrt a zhnuseně si odplivla. Naposledy pohlédla na místo lidské tragédie, aby zkontrolovala, jestli s ní přece jenom neodejde ještě jedna lidská duše. Monitor na nosítkách vedle zakrvácené ženy ukazoval pravidelný srdeční tep. Tak přece jenom ještě získala čas žít. Smrt zašmátrala kolem sebe, zachytila třepotající se stříbrný obláček a pak rozhodným pohybem vykročila do tmy.

Víčka se pomalu rozevírala. Žena se po notné chvíli rozhlédla kolem sebe. Všude bílá barva a hadičky. Hlava jí třeštila a ruka, která ještě před chvíli udělala prudký pohyb, nekontrolovatelně klesla. Bolest prostupovala celým tělem. Zasténala, nikdo jí však neslyšel. Cítila, že se jí začíná chtít na záchod. Pokusila se vstát. Nohy ji však neposlouchaly. Jakoby tam ani nebyly. Přestože si ještě stále neuvědomovala tíhu předchozí noci, byla si jistá tím, že leží v nemocničním pokoji.  Jestli se chce dostat na záchod včas, bude muset zvonit. Ale kde najít ten zpropadený zvonek?

Pan T se zrovna tou dobou samolibě procházel po chodbě o dvě patra výš. Právě udělal skvělý obchod s jedním nešťastným postarším párem, jejichž vnouče v noci odešlo z tohoto světa. Bude muset zajít za tou ženou z noci, pravidelnou zákaznicí, aby jí předal podíl ze získaného času, který mu postarší pár daroval. Vyslyšel jejich prosby a odebral jim notnou dávku zbývajícího času, aby zlomek z něj předal do vínku těžce zraněné ženě. Jak měl pan T tyhle obchody rád. Lidé jsou v zoufalosti odhodláni udělat cokoli. Dokonce zaprodat svůj čas ve prospěch druhého. I když nemají tušení, kolik času jejich blízkému vlastně zbývá. Dávají nejcennější vlastnictví obchodníkovi, který si bere nevhodně vysoké provize, aby přidali někomu, komu na tomto světě zbývá ještě spousta roků života. Pan T miloval šustění vteřin, minut a hodin, které se mu sbíhaly do podivně vypadající krabičky. Nešidil ty lidi. Nemohl jim ukázat hodiny konkrétního lidského života. Nemohl je ukázat ani Smrti. Směl se na ně podívat jen on. Používal je vždy, když se mu podařilo uzavřít podobný obchod jako ten dnes. Chtěl vědět, jestli na tom lidé vydělali či ne. On, pan T, kterému Smrt posměšně říkala Time, ještě nikdy neprodělal.

Doktor zraněné ženě prohmatával břicho, když ve vší tichosti do místnosti proklouznul pan T. I kdyby nadělal hluk přes celé patro, lidé by si toho nevšimli. On si však zvykl na jakousi auru tajemnosti, se kterou je ticho spojené. Snažil se pohybovat tak, aby jej nemohla zaslechnout ani Smrt. A ta se bude od téhle ženy držet hodně daleko ještě na dlouhé roky. Z jeho samolibých myšlenek ho vytrhl rozhovor, který dva pozemšťané vedli.

„Byl tady pan Letemps?“ zeptala žena doktora.

„Ano, byl v nemocnici,“ odpověděl a dál ohledával zpustošené ženské tělo.

„Byl tady a-…“

„Prosím, nenamáhejte se. Až bude čas, všechno se dozvíte. Teď musíte odpočívat. Nám, vám i panu Letempsovi záleží především na vašem zdraví.“

„Na mém zdraví? Copak sejde na mém zdraví? Zabila jsem mu syna!“

„Slečno, nikoho jste nezabila. Pan Letemps vypověděl, že jste byla přítomna spolu s jeho synem zahradní párty, na které se stala nehoda. Chlapec upadl a uhodil se do hlavy. On se musel věnovat hostům a vás poslal se synem do nemocnice. A vy jste bohužel měla po cestě autonehodu.“

Žena té historce naslouchala, avšak jakoby slova procházela skrz. Jakoby nechtěla naslouchat, nebo nemohla. Uvěřit něčemu takovému zkrátka nešlo. Upřeně hleděla na muže v bílém plášti. Vyprávěl o tom, jak se jí během pár vteřin na vždy změnil život. Z náprsní kapsy mu čouhal zapalovač a sluneční paprsky lenivého dopoledne se v něm odrážely přímo do jejích očí. Přivřela víčka, jakoby chtěla usnout na vždy. Nepříjemně sterilní hlas doktora plul její hlavou, odrážel se a mizel. Pak ale zaslechla podivně šustivý zvuk, jaký doposud nikdy v životě neslyšela

Pan T zavřel podivně vypadající krabičku temnější než aksamit a tiše vyklouzl ze dveří. Na jediný okamžik měl pocit, že se žena zahleděla přímo na něj a jeho vzácný majetek, který v sobě ukrýval všechen čas světa…