Valentýnská

Jen tak pro pořádek:

Tento svátek ,,zamilovaných" neslavím.Ano,pokud by byl v podobě valentýnek zaslaných přátelům,blahopřání a tak,rozhodně bych na známkách nešetřila.Jenže dnes je to mediální masáž obchodních řetězců.Kdybyste náhodou své lásce nedali infantilního plyšáka s anglickým nápisem I LOVE YOU,kytku nebo třeba erotické prádýlko,budete vyděděncem společnosti,zvrhlým odpadlíkem nebo tak něco.

Jsem žirafa v zástupu tučńáků.Odmítam se zapojit do propagandy téhle komerční frašky.Takže co? Neslavím! 

Mám své přátele a rodinu ráda každý den stejně.Odmítám ze sebe (byť na jeden jediný den) na povel dělat šaška a figurku supermarketů.Přesto jsem si řekla,že vás obdaruji.

Pro Vás,co rádi čtete zde mám malý dárek..Hezkého 14.února,přátelé a čtenáři... 

,, Vrátíš se, že jo?" zašeptala mu, když se sklonil k jejím botám. Mlčky přikývl, rozvázal jí tkaničky a zvedl se. Malé ručky bleskově zapáčily a malé botičky jemně dopadly na podlahu. Stál nad ní a pozoroval, jak zručně se dívenka činí při nazouvaní miniaturních papuček.
,, Když se vrátíš, můžeš už jít, " prohlásila.
Otočil se a dvěma kroky stál u dveří. Podíval se na ní jakoby jí chtěl pozdravit. Ale holčička seděla a tlačila si malinkými prstíky do paty. Byla zabrána do práce, nevšímala si ho. Ujistil ji, že se vrátí. To jí stačilo.
Nasedl do auta, nastartoval a vyjel z malého parkoviště. Letmý pohled na hodiny. Měl spoždění. Ráno jí trvalo, než se oblékla. Nemohla se rozhodnout, které z miniaturních štrampliček si vezme. První den ve školce, chtěla vypadat hezky. Nebála se dětí. Bála se, že se pro ní už nevrátí. Vzpomněl si, jak při vybíraní věcí vypadala ONA stejně. Také se nemohla rozhodnout, co si na sebe první den vezme. Trvalo to, ale nakonec vyhrál její oblíbený svetr. Na jeho zasmušilé tváři se objevil nepatrný úsměv.
Trochu sešlápl plyn, měl spoždění. Musel otevřít dílnu včas.
David byl zvláštní. Vetšinu dne mlčel. Buď seděl za svým třískami zaprášeným stolem s hrnkem kávy a kreslil si na veliký papír před sebou, nebo stál za pilou a řezal. V dílně mu nehrálo rádio, všechen zvuk obstarával jeho pracovní nástroj či Francek, jeho zaměstnanec. Ten se nezastavil, vyprávěl a vyprávěl. Zvykl si, že mu David neodpovídá na otázky. Zvykl si, že jeho přítomnost prostě přehlížel. Franckovi stačilo, že neignoroval datum výplaty a tak pracoval dál. Nic o zaměstnavateli nevěděl. Jednou našel v novinách inzerát, že shání tesaře, tak se na dílnu přišel podívat a už tam zůstal.
Davidova modrá felicie zastavila na křižovatce. Řidič se podíval na hodiny. Ještě pořád měl trochu spoždění. Když se ale rychle dostane na silnici, mohl ze svého auta vyždímat trošku vyšší rychlost než obvykle. Zelená barva jej znovu pustila do honičky s časem.
Sešlápl plyn, zařadil rychlost a vyjel. Ještě tam stále mohl být včas.
Zabočil doprava a před ním se rozprostírala několik desítek kilometrů dlouhá čtyřproudová cesta. Jemu stačilo ujet prvních deset kilometrů na první výpadovku. Sjet do malé vesničky, kde měl dílnu.
Dostal se na tři měsíce starý aslfalt. Polechtal pedál a modrá felicie bolestivě zabučela. Přeřadil a znovu sešlápl plyn. Ručička tachometru zrychlila svůj pohyb.
Ozvala se rána. Z nedávno položeného koberce čtyřproudové silnice se dolů do příkopu skutálel disk z kola auta.

,, Jarku pospěš si! Dva kubíky! Přines sem velkou tašku, potřebuji zafixovat krk!"křičela žena v červené vestě. Vzápětí ze sanitky vyskočil muž a spěchal za klečící ženou.
,, Tady to máš, " vychrlil se sebe, když jí podával velký plastový límec.
,, Fajn, teď mu to dáme a já se půjdu podívat na toho vedle, než přijede další sanita. Už tu měli být!" snažila se překřičet zvuk houkačky přijíždějícího policejního vozu.
,, Je to zbytečné, ten druhý exnul, " zněla jeho odpověd zatímco ležícího muže jemně nahýbal do strany. Pečlivě oholenou tvář zdobil velký zakrvácený obvaz.
David slyšel ty hlasy z velké dálky, ale byl si jístý, že žije. Že dýchá, přestože ho každé nadzvednutí hrudi stálo mnoho sil. Pokaždé ucítil palčivou bolest. Byl si jist, že mu krvácí plíce, ale nebyl schopen nic říct. Naslouchal hlasům z dálky a v duchu si připomínal, jak kývl hlavou. Snažil se znovu vykonec stejný pohyb, ale tělo jej neposlechlo.
Než upadl do bezvědomí, stačil ze sebe vypravit jedinou větu: , , Musím se vrátit!"
Bojovali o jeho život, neznámá žena a muž. Byli jako strážní andělé. Hlídali na monitorech tlukot jeho srdce a pohledem popoháněli vozidlo kupředu. Žlutá houkající sanita se vymotávala z místa nešťastné nehody.
Řidič mikrobusu strhl při vyhýbání se neukázněnému cyklistovi volant moc prudce. Vjel do protisměru, kde vrazil do boku červeného fordu. Auto se otočilo a smetlo modrou felicii.
Směsice pokřiveného plechu. Záchranáři, hasiči a policisté. V ústech jim vládla pachuť nečekané smrti. . .

Živé obrazy.
Malá dívenka jakoby z oka vypadla osobě, která už se nemohla dále radovat a podléhat depresím z nešťastného manželství. Žena, která pro něj tolik znamenala. Její obraz se změnil ve velkou místnost s několika stoly. Podávalo se jídlo, malé i větší děti zběsile mlátili příborem o umělohmotné ubrusy. On ty zvuky neslyšel. Viděl jen němé obrazy a v nich spousty známých tváří. Viděl obličej každého dítěte, ale než si stačil vzpomenout na jméno, přišel další obrázek. Běžely za sebou v rychlém sledu. Najednou se zastavily u chlapce s brunátnou tváří. Nemusel vzpomínat na jméno, tu tvář znal. Jeho dětský obličej nahradily oči malé dívenky. Úsměv, na který nelze zapomenout.
Lži, sliby a sladké dětství. Řekli jim jen, vrátí se pro vás. Říkali to vždycky, když se zeptali. David a Klára. Děti mezi dětmi. A všichni dohromady, děti bez rodičů. Teď to byly jen němé obrazy v jeho mysli.
Klářina dětská tvář se měnila. Dospívala. Bezelstnost v zelených očích nahradila odhodlanost a odpor. Seděla na větvi a on k ní vzhlížel. Mladší bratr, kterého ona chtěla hlídat. Její ústa se otvírala, něco Davidovi říkala. To byla vzpomínka na její první slib, který mu dala. Že se o něj vždy bude starat. Tento obraz se změnil. Ve svém oblíbeném sepraném a onošeném svetru mu mávala. Stál v okně a díval se, jak jí odvadí. Poprvé je od sebe odvedli. Ona odcházela poprvé do školy. Davidovy stékaly z očí slzy a dopadaly na parapet. Mával. Věděl, že za rok už půjde s ní. Ona ho neopustí. Slíbila mu to!
Další vzpomínka. Dřepěl na patách a utíral si slzy. Sbíral si svůj skromný majetek v podobě obouchaného plechové pouzdra. Opotřebovaná zobáček už nefungoval jak měl. Když se aktovka ocitla na zemi, pouzdro se otevřelo a obsah se vysypal. Klekl si, aby se mohl natáhnout po jednu z pastelek. Klára stála o kousek dál, držíc pod krkem neznámého pachatele. Jednoho z několika desítek, kteří Davidovi v dětsví ubližovali. Chránila svého mladšího podivínského brášku. Skoro nemluvil. Už tehdy.
Obraz se znovu změnil. Leželi v jedné posteli a ona jej hladila po vlasech. Její rty se mlčky pohybovaly. Vzpomínka na další její slib - Nikdy neopustím své děti.
Stála za prosklenými dveřmi a on za ní nemohl. Patřila jinam. Bavila se v hloučku dívek. On stál za dveřmi a pozoroval je. Otočila se, aby mu zamávala. Usmála se na něj. David kývl, otočil se a odešel. Byla to vzpomínka na jeho první den na učilišti. Obraz se znovu změnil. Dlouhá chodba a na konci světlo. Ne, nic takového nepoznává. On ji nezná. Chce vidět další své vzpomínky, je jich přece ještě tolik!

,, Dobrý den, " pozdravil muž v černé uniformě, když otevřel dveře. Sundal si bílou čepici a čekal, než se z houfu dětí vymotala postarší žena v zeleném triku.
Pohlédla mu do tváře. Nepoznala jej. Nemohl jít pro žádné z dětí. Byl příliš mladý na to, aby byl rodičem někoho z jejích chovanců.
,, Dobrý den, přejete si?" zeptala se ho, když přišla blíž.
,, Chodí zde Alice, " zadíval se do papírku, hledal v něm nápovědu, , , Olbertová?"
,, Ano, ta je tu dnes poprvé. Je to támhleta dívenka co si češe vlásky, " ukázala na holčičku.
Policista se podíval po směru, který mu žena ukázala. S zahleděl se na ní s bolestivou grimasou ve tváři. Rychle se ale vzpamatoval a počal ženě líčit svůj úkol.
,, Musím jí odsud ihned odvést. "
,, Prosím?" opáčila nevěřícně.
,, Sociálka se sem nemohla dovolat. Její zákonný zástupce se stal účastníkem dopravní nehody. Pro holčičku nemá kdo přijít. "
,, Vrátí se, " ozvalo se mu v odpověd. Alice stála vedle nich a pozorovala jejich překvapené obličeje.

Viděl sám sebe na začátku dlouhé chodby. Čekal, nikam se nehnal. Pak se obraz rozplynul a nahradila jej jeho vlastní vzpomínka.
Objevila se Klára, jak se otáčí před zrcadlem a zkouší si svou uniformu. Chystala se na svůj první den v práci. Vesele na něj něco pokřikovala. Seděl za stolem a na noviny dopadaly odřezky dřeva, které zpracovával kapesním nožem.
Seděla vedle něj v kině a v něm to vřelo. Na Klářině koleně ležela cizí ruka. Po její pravici seděl mladík, na kterého se Klára se zalíbením dívala. Viděl z něj jen vyčuhující nos. Ten stejný, jako měla malá holčička.
Zase stál ve stejném okně. I tentokrát mu po tvářích kanuly slzy. Nemával, ale schovával se za závěsem. Táhlo mu na osmnáct. Klára sestupovala po ve sněhu vyšlapané cestičce dolu k brance. Před ní šel mladík z kina. Nesl nevelkou lepenkovou krabici ke svému autu. Klára na sobě měla fialový kabát, pod kterým se rýsavalo narůstající bříško.
Měl na sobě půjčený oblek. Svědil jej límec, ale neodvážil se pohnout. Stál nepatrný kousek od dvojce mladých lidí. Mladík s napomádovanými vlasy v na míru ušitém obleku držel Kláru za ruku a něco říkal. Ona se šťastně usmívala, po tváří jí stékaly slzy. Měla na sobě bílé šaty. I ony byly ušité na míru, protože Klára se zrovna nacházela v pokročilém stádiu těhotenství. David se viděl stát jen krůček od ní. Když přišel novomanželský polibek, nehnul ani brvou. Jen nepatrně mrknul. Stál tam jak solný sloup.
Zase vzpomínka ze svatby. Znova neslyšel nic z toho, co mu říkala. Ale věděl, že mu slibuje jak u nich bude mít vždy dveře otevřené.
Stál v nemocnici a v rukou držel malého plyšáčka. Vedle něj nervózně přešlapoval muž s napomádovanými vlasy. Jindra se na něj ani nepodíval. Už s ní dlouho nepromluvil ani slovo. Naposledy mu plivl do tváře vyražené zuby, kdy se David převtělil do ochránce své sestry. Dal jejímu záletnému manželovi najevo, že on jeho výstřelky nestrpí. Přestala se s ním vídat. Dveře jejich bytu už pro něj byly zavřené.
Vzpomínka z nemocnice. Tentokrát on nervózně přešlapoval. Na lavici seděli dva lidé. Muž a žena. Její výrazný nos byl stejný, jako Jindřichův. Z blízkých dveří vyšel muž v bílem plášti. Na něco se zeptal. David se zastavil a díval se na sedíci dvojci, která se po sobě nervózně podívala. David věděl, jaký názor měli na Kláru. Věděl, že oni Jindřicha nepodpořili, když řekl, že si ji musí vzít. Chtěli jí vyplatit, ale jejich syn v sobě měl o špetku víc slušnosti.
Dlouho nikdo nepromluvil, doktor stál a mlčky přihlížel. Když se před něj mlčky postavil zaprášený David, přikývl a znovu se ztratil ve dveřích. Vzápětí se vrátil, v náručí nesl asi čtyřletou holčičku. Předal jí Davidovi a obraz se znovu rozplynul.
Dlouhá chodba a na konci světlo. Viděl, že tentokrát se jeho vlastní tělo pohybovala směrem za světlem. Udělal několik kroků, než se zastavil a obraz se znovu změnil.
Stál v černém obleku. V náručí mu plakaly stejné oči, jako které právě mizely v propadlišti. Černý mramorový kámen, spousta smutečních hostů. Stál vedle cizího páru. Žena právě utírala svůj výrazný nos do zmuchlaného kapesníku. Muž vedle ní neskrýval slzy. Velký náhrobní kámen s čerstvými nápisy. Jinřich a Klára Olbrechtovi.
Žena s výrazným nosem mu něco říkala, její manžel se vyhýbal Davidovu přímému pohledu. Když žena domluvila, David přikývl. Zanesl spící Alici do své modré felicie. Naposledy se podíval na postarší dvojci, pak nastartoval a odjel od velkého domu, ve kterém se slavilo. Věděl, že mu tehdy slíbila, že až se věci vyřeší, o Alici se postarají.
Najednou se mu obrázky znova měnily v rychlém sledu za sebou. Připadal si jak ve starém animovaném filmu. Viděl sám sebe, jak se učí vařit oblíbenou kaši pro Alici. Jak jí zavazuje tkaničky a obléká jí. Obrázky se rychle měnily, Alice už se oblékala sama.
Opět se viděl na chodbě. Tentokrát už jeho kroky vpřed nebyly tak jisté. Pochyboval. .
Vedl Alici za ruku. Oba mlčeli. Otevřel jí težké dveře a ona vešla. Sklonil se k ní a rozvázal jí tkaničky. Ona se jej na něco zeptala a on stejně mlčky přikývl. Jako tenkrát, když mu Klára slibovala, že jej nikdy neopustí a dnes byla mrtvá. Přikývl jako tehdy, když mu slibovala, že nikdy neopustí své děti a dnes se o Alici staral on. Přikývl jako tehdy, když Klára slíbila, že bude mít dveře otevřené a pak s ním čtyři roky nepromluvila. Přikývl tak, jako přitakal na souhlas Jindřichově matce, že dají věci do pořádku a pak se o Alici postarají. Tehdy je viděl naposledy, protože se záhy po synově tragické smrti přestěhovali. Teď se jej Alice zeptala, jestli se vrátí. Přikývl, ale neslíbil. Přikývl. . .
Znovu se viděl na dlouhé chodbě. Jeho tělo stálo. Obraz se rozplynul a David se na posteli vymrštil vzhůru. Rozhlédl se kolem sebe a přikývl.