Třepotá se ve vzduchu. Mává malinkými křidélky a vypadá nemotorně. Jako právě narozené hříbě, které se stěží drží na nohách. Tak se třepotá ve vzduchu a zdá se, že každou chvíli narazí na překážku, o kterou se přerazí.
Malinkými křidýlky se udržuje ve vzduchu, nahlíží na svět z výšky a svítí na cestu. Světluška.
Moje naděje.
Chtěla bych mít naději, kterou budu moci uchopit. Ale nemám nic, čeho se držet. Usmívám se a snažím se bavit, protože musím jít dál. Usmívám se maličkostem a je ve mne rozpor. Člověk, za kterého bych se ještě před pár týdny bila a strkala ruce do ohně, je teď uhlavním nepřítelem mé samé. Mých myšlenek, mého zdravého úsudku. Hledám, stále hledám a čekám na chvíle, kdy se necitím zrazená, opuštěná, samotná.
A přitom to všechno teď jsem. Cítím se okradená...
Utíkám v myšlenkách ke světlušce. Utíkám tam do toho světa, kde mi svítí na cestu a třepotá se ve vzduchu. Chci, opravdu chci. Chci být lepší člověk, chci si myslet, že si zasloužím víc než to.
Chci pomstu.
Chci pomstu a pak se usmát. Chci si oddychnout a říct - mám navrch. Chci si to vybojovat, usmát se a udělat gesto.
Svět není spravedlivý, ale na každého jednou dojde...
Ahoj, náhodou jsem se tu ocitla, díky Klusovu textu...a teď si čtu, naprosto drze a bez dovolení, a obdivuju :-),a to nejen ten tvůj psací styl :-)
OdpovědětVymazatJestli jsem narušila nějaké soukromé vakuum, tak se omluvuju, ale přestat nemohu :-)
Ať se daří co nejlíp ;-)