Jaké to je postupně...

Poslední tři dny nemyslím na nic jiného. Abych pravdu řekla, je to najednou příjemná změna. Na chvíli není všechno jen maturita a tamto, ale...teď najednou je přede mnou výzva mnohem větší...Jestli se to vůbec dá nazvat výzvou...

Jo, výzva je sakra silné slovo.

Jen si teď tak nějak dovedu aspoň z části představit, jaké to je být matkou a vidět, jak z vašeho dítěte, kterému jste obětovali mnoho času, dali mu srdce a váš volný čas, je najednou něco, co jste nechtěli. Jaké to je, když z něj postupně roste ve vašich očich grázl. Tak takový já mám pocit. A je to nepříjemné.

Možná, že se zabývám teď triviální maličkostí (na druhou stranu právě ty maličkosti teď řešit potřebuju), nicméně věřte mi, že se nenacházím v záviděníhodné situaci. Zírám na svojí téměř dvouletou dcerku a nepoznávám ji. V gestech, slovech, činech. A začíná se mi hnusit. 

Opravdu to není směr, kterým bych chtěla směřovat. Opravdu to není z mojí hlavy. Možná, že jsem ani nevěděla, jestli někam tu výchovu směřovat chci. Prostě jsem nechávala věcím volný průběh, tak jak mě to učili doma. Tak přesně tohle jsem aplikovala i na to své piplání. Prostě se to nějak vyvrbí. A pak se přišlo s tím, že je tomu třeba dát nějakou kostru a řád. A já si říkala - fajn, dejte tomu řád, pravidla! Bude to jen dobře. Jenže s řádem a pravidly se stanovil i jakýsi styl, se kterým se nejsem schopna ztotožnit. Prostě nejsem. 

Možná, že je to egem. Možná tím, že obecně nejsem příliš otevřená velkým zásahům do zajetých kolejí. I to mě napadá a zahrnuji to do svých myšlenek posledních dní. Nicméně ať si to vezmu z jaké chci stránky, pořád mi vychází jediné východisko. Možná už skutečně uzrál čas na to, aby tu výchovu vzal na sebe někdo jiný.

Na moji převýchovu, zdá se, je už asi pozdě.