středa 14. října 2009

Čeština..

Rimbaud versus Čapek...

takový pokus o něco..

Možná tomu tak chtěla náhoda. Jako každý den, dá-li se tomu tak u nás říkat, jsem se procházel zahradou. Šel jsem místy, kde mé vědomí nikdy nebylo. Ne že bych měl tak dobrou paměť, ale nevzpomněl jsem si, že bych kdy viděl tak nádherné květiny. Že by kolem mne probíhal malý pes a roztomile vrtěl ocasem.

Udivilo mne to. Už mnoho let, dá-li se tak u nás měřit čas, se procházím a poznávám nová zákoutí. Velmi často se mi stává, že se dostanu k místům, kde už jsem byl, přestože tato zahrada je obrovská a nemá konce. Stejně jako nemá hranice lidské vědomí, jako fantazie každého z nás, kteří zde žijeme. A že je nás tu hodně. Není to nebe, nelze to tak nazvat. Jsme zde, potkáváme se a mluvíme spolu. Muž, jemuž patřil tento kus zahrady s malým roztomilým psíkem, se na mne už z dálky usmíval. Jeho plné rty byly roztáhnuté do pobaveného pošklebku, na vysokém čele se krabatily vrásky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, s kým mám tu čest.

,,Bonjour Arthur!" zvolal mým rodným jazykem. Potěšil mne. Dlouho jsem s lidmi v těchto místech mluvil jen skrz myšlenky. Nemohl jsem promluvit, nerozuměli mi.

,, Bonjour Charlie!" odpověděl jsem a šel k němu blíž. Mezi nohama mi vesele poskakoval psík a štěkal na svého pána, který ho káral svým shovívavým pohledem.

To je vaše zahrada, Karle?

Ano, tak jak si ji mé vědomí pamatuje.

Je krásná. Neobvyklá.

Tak česká, Arthure. Je to zahrada z míst, kde jsem žil.

Nikdy jsem tam nebyl.

Bodejť byste byl. Kdyby alespoň jeden Francouz byl v těch místech, které jsem tolik miloval, nikdy by nedovolil to, co se stalo.

Mne to nemůžete vyčítat. Já žil v jiné době.

Máte pravdu, omlouvám se. Má zášť je nepatřičná. Moc Francouzů do mé zahrady nechodí. Bojí se.

Bojí se toho, jak morálně čistý jste, Karle.

Vy se nebojíte?

A měl bych? Já nikdy nebral ohled na to, co dělají a myslí si lidé okolo mne. Dokud jsem dýchal, žil jsem krásou světa.

Arthur Rimbaud, božský rošťák. Pohrdal jste konvencí, že ano.

Znáte mne dobře, Karle. Lépe než já vás.

"Obrnil jsem se proti spravedlnosti.

Utekl jsem. Vám, ó čarodějnice, ó trampoty, ó nenávisti, byl svěřen můj poklad!"

Myslel jsem, že jste obdivoval Paula. A vy zatím citujete mou tvorbu!

Jeho tvorba je nesporně zajímavá. Vy však, Arthure, jste mnohem víc.

To mne zajímá. Proč jste potom věnoval tolik pozornosti Verlainovi či Apollinairovu Pásmu?

Vypadá to, jako bych vás urazil. Člověk se vyvíjí, jeho vkus se v průběhu věku mění. Když jsem vydával Francouzskou poezii nové doby, nenapadlo mne, že bych se vašemu dílu měl věnovat tolik, jako Paulovu. Naše povahy jsou natolik odlišné, že jste mne nezaujal jako člověka. Když jsem ovšem později otevřel Sezónu v pekle a Opilý koráb, uznal jsem, že jsem se ve vás velmi zmýlil.

Ne však v tom, že jsme povahově odlišní.

Přesto jste se zastavil v mé zahradě a rozhlížíte se. Obdivujete krásné květiny, vaše oči hoří nedočkavostí zkoumat, co všechno zde naleznete. Pojďme se projít, Arthure. Dál si můžeme povídat o tom, jak jsme oba byli hloupí ve svých úsudcích o tom druhém.

Obávám se, že vám nemohu být takovým partnerem v debatě, Karle. Neznám toho tolik z vaší tvorby, jako vy z mé. Snad jen můžeme hovořit o tom, jak jste cestoval. Já cestování miloval!

I já. Přestože jsem navštívil mnoho zemí, žádná mne nikdy nezaujala tak jako Československo.  

Což takhle Cesta na sever?

Severské země jsou nádherné. Ovšem v době, kdy jsem je navštívil, jsem se hojně setkával s mírně nacistickým obyvatelstvem. Víte Arthure, ta doba, ve které jsem byl, byla hrozná. Na jedné straně Evropa zdecimovaná první světovou válkou, bolest všude kam se podíváte. Na druhé straně Hitler a jeho úchylná náklonnost k ovládání mas...

Byl jsem ve Švédsku. Procestoval jsem ho skoro celé s takovou zvláštní cirkusovou společností. Velmi jsem se přitom bavil. Asi obrovský kontrast s tím, co jste zažil vy.

Ach ano. Já se tolik nebavil. Obdivoval jsem tu panenskou přírodu, ale pořád jsem musel myslet na to, jaké jsme potkali lidi. Nemohl jsem se toho zbavit.

Tento cestopis byl velmi zkritizován.

Ano. Nechal jsem objektivnost daleko za sebou. Psal jsem, co jsem viděl, prožil. Nedbal jsem na to, o co mne žádali v redakci Lidových Novin. Já chtěl, aby se lidé u nás seznámili s tím, jak to doopravdy v Evropě vypadá.

Vaše sloupky lidé četli rádi, že ano? Myslíte si, že je četli, protože je psal ten Karel Čapek, nebo protože opravdu věřili tomu, co píšete.

Určitě mezi čtenáři byly obě skupiny, které jmenujete. A mnoho dalších, po kterých ani nebudu pátrat. Lidové Noviny mi daly velkou příležitost a já to měl v redakci velmi rád. Bohužel s přicházející dobou bylo čím dál tím těžší psát o tom, o čem jsem skutečně chtěl. Tlaky o tom, co je třeba psát, byly čím dál tím větší. Ve funkci prezidenta se rozkoukával Eduard Beneš. A jak to s ním později dopadlo...

Politika. O té se nemluví, ta se dělá.

Možná máte pravdu, budeme-li se bavit o Hitlerovi, nelze mluvit o politice, ale vypočítavosti. Neumíte si to představit, Arthure! Neměl žádnou morálku. Měl jsem možnost setkat se s velkým mužem, kterým byl Tomáš G. Masaryk. Byl velká osobnost.

Nenechte se mýlit, Karle. Já se o politice nechci bavit. Ne snad proto, že bysme se mohli dostat do při, díky různým názorům, ale především proto, že pro mne politika nikdy nebyla důležitá. Koukal jsem na lidi, zkoumal jejich touhu po svobodě. To je mnohem zajímavější, než se pitvat v tom, kdo koho podrazil. Věřte mi, že společnost je zkažená po celá století a je jedno, ve které době žijete.

Tomáš Garrigue Masaryk byl vaším vrstevníkem, Arthure. A také svým zvláštním způsobem bojoval za svobodu.

I kdyby to byl velký muž, nezajímám se o něj. Mně veřejný život znepříjemňoval bytí.

Chcete se bavit o vašem zcela nekonvenčním a prudkém vztahu s Paulem Verlainem?

Ne, nechci. Nepochopíte, o co se jednalo, dokud byste to neprožil. Můžete si vytvořit názor, ale nic to nezmění na tom, že vy jste byl vždy až příliš racionální spisovatel. A já se naopak vyžíval v lidských touhách a prožitcích.

Ano, máte pravdu. Byl jsem možná až příliš racionální.

To vy všichni novináři jste takoví. Kladete příliš velký důraz na fakta, na rozum. A přitom život lze brát i jinak. Vždyť i v těch vašich fantasmagorických dramatech nezobrazujete vaší fantazii, ale snažíte skrz herce upozornit na hrozby.

Znovu máte pravdu, Arthure. Vnímáte to tak, protože jste zemřel příliš brzo. Neuvědomujete si, do jaké míry mě ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem žil. Nešlo nic nedělat, potloukat se, snít a kritizovat...

Pří té břitké větě pozvedl obočí a zastavil se. Dál už nepokračoval. V myšlenkách mi dal najevo, že dál už spolu nepůjdeme. A já se vydal dál, skrz jeho nádhernou zahradu vstříc novému poznání.

Žádné komentáře:

Okomentovat