Až....

Další z úkolů, další z mých výtvorů.

Další z mých vnitřních dramatů.

Až…
Podivné, kolik lidí odsouvá svůj život do pomyslné říše zvané Až. Jako by život bylo možno odsunout. Ale možná je někdy dobré si říkat, že všechno bude jinak, až…Až? Až! Co za tím je? A jací lidé že se za to slovo schovávají? Jaké mají důvody, proč to dělají? Láska, víra, naděje, optimismus, přesvědčení, pravidla. Říkejme si těm důvodům, jak chceme. Důležité je, že slovo až je nedílnou součástí našich všedních životů…

I) Až bude velký…
Mé nejranější vzpomínky patří malému obrázku na dveřích autíčka nevalné kvality, v té době ovšem vrcholu možností. Na nálepce bylo žlutočervené autíčko, jako malému dítěti se mi moc líbilo. Jsem si jistá, že mne zaujaly barvy, kterými bylo namalováno. Pamatuji si, jak jsem si domýšlela, co je napsáno pod ním. Bakelitový výkřik luxusu byl ve vlastnictví našich zámožných sousedů. Ti žili ve velkém domě vedle našeho skrovného domečku o dvou místnostech. V jednom byla pec, stůl a starý rozkládací gauč, na kterém noc co noc spávala bábi s dědou. Ta druhá místnůstka byla o dost menší, tísnila se v něm manželská postel mých rodičů, v nohách byl další gauč, kterému chyběly polštáře na opření – tatínkova úprava. Vznikla tak další postel pro mne. Je jasné, že peněz jsme neměli nazbyt. Babička měla slepice, husy a králíky. Děda pracoval jako dřevorubec a byl domácí kutil. Nebylo přístroje, který by neopravil. Tatínek dojížděl za prací do města a maminka vypomáhala v mateřské školce. Většinou se ale starala jen o mě…
Nemůžu na to autíčko nalepené na trabantu našich sousedů zapomenout. Možná proto, že mám na bakeliťáčka vzpomínky jako na svého prince na bílém koni. Naše rodina auto neměla. Soused byl hodný vousatý chlapík, který v nejhorším nastartoval auto, naložil mne a hnal se do města. I přes vyčítavé pohledy své manželky.
Když jsem se naučila číst, má první cesta směřovala k bakeliťáčkovi. Tak moc jsem se těšila, až si konečně přečtu, co je pod mou oblíbenou nálepkou napsáno. Stálo tam: ,,Až budu velký, bude ze mě BMW“. Můj malinký mozeček tehdy neměl nejmenší tušení, co ta zkratka znamená. Ale o to tady vůbec nešlo!
Jako dítě jsem si neuvědomovala, jak bídně si naše rodina žila. Poprvé jsem to pocítila v 9 letech, když na věčnost odešel dědeček. Brzy po něm, snad steskem, odešla i babička. Maminka tehdy celé noci probrečela a tatínkovy vrásky na čele se prohloubily. I já jsem plakala, ale dětským naivním štěstím, že už budu mít svůj vlastní prostor. Začala jsem totiž spávat na gauči v místnosti s pecí. Celkem brzy jsem ale pochopila, že maminčin ustavičný noční pláč není jen steskem po rodičích, ale že jí něco trápí. A tehdy jsem si začala opakovat kouzelné zaříkávadlo, napsané pod malým, červenožlutým autíčkem na autě našeho vlídného souseda – až budu velký, bude ze mě BMW.
Nebyla to ledajaká věta. Pokaždé, když jsem jí v duchu pronesla, jakoby všechno kolem mne přestalo existovat. Přenesla jsem se někam dovnitř sebe, do svého světa, kde jsem potkávala jen úsměvy mé maminky, tatínkovo čelo nebylo zamračené. Z pod velkých vousů se na mě usmíval soused, jeho přísná paní mi nosila koláčky. A já…já nebyla tím, čím jsem byla tam venku, mimo stěny svého světa. Tam, kde ubližovali mne i mé rodině, kde už nebylo místo pro mé prarodiče.
Na poslední jízdu se svým princem si nemohu vzpomenout. Mrzí mne to. Cítím se kvůli tomu jaksi neúplná. Proklínám svou paměť za tu nebetyčnou křivdu, které se na mně dopustila. Nevzpomínám si, jestli maminka zase vyděšeně plakala, jestli jí zase soused pod vousy uklidňoval, že to bude v pořádku. Nevzpomínám si, že by tatínek nasedal na přední sedadlo. Nevím o tom, že by byl kufr plný. Nevzpomínám si. To všechno mi vyprávěl až vlídný soused, zatímco z jeho vlídných očí stékaly slané kapky a pomalu dopadaly na dlouhé, pečlivě pěstěné vousy. Vyprávěl, jak se mi zase udělalo špatně. Jak tatínek uprostřed noci nervózně klepal na dveře a dlouze jej přemlouval, aby nastartoval bakeliťáčka a odvezl mne do nemocnice. Soused seděl u mé postele a příval jeho slz se stupňoval, hlas se třepotal, ale vyprávěl dál, jak jeho trabant měl plný kufr. Jak si tatínek sedl na přední sedadlo, zatímco mě soused opatrně položil vzadu, podložil polštáři a přikryl dekou. Pamatuji si na dlouhou chvíli ticha, kterou protkával jen jeho žal. Než tehdy napnul všechny své síly k poslední části příběhu, bylo mi tak nějak zvláštně. Jako bych podvědomě předpokládala, že se stalo něco špatného. Něco, co mi navždy změní život. A když mi pak jen potichu šeptal do ucha, jak ho moc mrzí, že kufr auta byl plný kontrabandu, jak ho mrzí, že spěchal lesem a že nestihl zabrzdit včas, že ho mrzí, že dal tatínkovi do náruče můj vozíček, který ho zabil.
Až budu velký, bude ze mě BMW...

II) Až pochopí…
,,Až to pochopíš, tak se mi ozvi,“ řekl jsem před lety zklamaně a zavřel za sebou dveře. Sešel těch pár schodů a vyšel před dům. Pamatuji si ten den moc dobře. Bylo hnusně. Počasí, že bys ani psa ven nevyhnal. A já držel zánovní kufr a v něm všechny své věci. Čekal jsem chvíli před domem. Snad v naději, že ten časový úsek ohraničený slovem „až“ bude trvat jen chvíli. V duchu jsem napočítal dvě minuty a pak odešel. Nejprve jsem počítal dny, kdy jsem naposledy viděl její tvář. Když to byly týdny, pořád jsem měl naději. V mé mysli měl její obličej stále jasnou podobu. Pak přišly měsíc a její úsměv v mé fantazii pomalu mizel. Jako bych ztrácel kus sebe. Po tom, co jsem napočítal druhý rok, řekl jsem si, že je třeba začít žít jinak. Že se nesmím upínat je slovu až. Protože ona od něj zjevně neočekávala tolik jako já. Požádal jsem život, aby na mne dva roky počkal. Aby mne nechal stát na místě a čekat. Až se vzpamatuje, až pochopí. Ale ona nechápe nic. A jsou to dva roky a ještě to nepochopila. Má slovo až ještě vůbec platnost? Je nějaká šance, že se nad tím vůbec někdy zamyslí?
Po dvou letech jsem začal znovu. Už jsem přestal doufat, ano naivně doufat, že to nastane ta chvíle „až“. Až se vrátí s tím krásným úsměvem, ale věčně zamyšleným obličejem. Oříškovýma očima, které žádná jiná nemá. Nevrátí se.
Protikladem slova až, je už. A mě „už“ to došlo. Už není čas ztrácet životní sílu ve víře. Že už není prostor na to doufat ve chvíli až. Pochopil jsem, že už je ta správná doba všechno smazat, vyhodit a začít znova. Zavolat na život, že už mohu nastoupit do vlaku a jet dál. Už ano...

 

III) ,,Ahoj Bolesti, jak dlouho jsem tě neviděla?"

,,Uvidím někdy úsměv, když přicházím?"

,,Jednou možná..."

Já a Bolest.

B:,, A kdy to možná bude?"

J:,, Až zjistím, že jsi odešla. Že už přišel někdo jiný."

B:,,Ale prosím tě. Buď ráda, že jsem to já."

J:,,Chceš říct, že mě mohlo potkat i něco horšího?"

B:,, Ano. Navíc, já jsem jen návštěvník."

J:,,Tak bys zase mohla odejít."

B:,,Dobrá, jsem návštěvník-nájemník. Na nějakou dobu si pronajmu tvé srdce."

J:,, Nemohla jsem odmítnout, copak je na tom něco dobrovolného?"

B:,, Možná, kdyby ses na mě usmála,mohly být věci jinak!"

J:,, Proč bych se na tebe měla usmívat?"

B:,, Protože na všechny známé se nejdřívě usměješ než pozdravíš. Jen na mne se šklebíš."

J:,, Vždyť si nic jiného nezasloužíš. Nerada tě vidím."

B:,,A přece tu jsem. Vážně bys měla být ráda, že jsem to já. Vážně by ses měla usmívat, že první jsem přišla já."

J:,, Chceš říct, že mám vidět něco pozitivního na tom, že mi vzali naděje a zlomili mne v mém heslu- Dum spiro, spero?"

B:,, Ale já to nebyla. Já jsem se k tobě jen dostala nejdřív. Měla by ses usmát. Já se na tebe usmála."

J:,,Neptala ses a vešla. Zapomněla jsi dodat. Ani jsi nezaklepala."

B:,,Klepeš na dveře, když víš, že za nima tě čekají?"

J:,,Nečekala jsem na tebe."

B:,,Ale čekala, když tě zlomili, čekala jsi, že příjdu."

J:,, Mýlíš se, předběhla tě Úzkost."

B:,, To je můj předvoj. Vždy chodí přede mnou."

J:,, A ty po mě chceš, abych se na tebe usmívala, když je ve mně Úzkost?"

B:,, Když jsem přišla já, už tam byla jen Prázdnota a Samota. S těma já problém nemám. My se vždycky dohodneme, kdo si vezme jakou část."

J:,, Část?"

B:,, Srdce."

J:,, Tak to ti pěkně děkuji."

B:,, Budeš ironická?"

J:,, Nesmím?"

B:,, Pak příjde cynismus, viď?"

J:,,A co mi zbývá? Pak už není nic jiného, čím se můžu bránit."

B:,,Nebraň se mi. Jsem návštěvník. Nežádám po tobě nic víc, než kouska pohostinosti. Usmát se při pozdravu, tak jak to děláváš, když vidíš své známé."

J:,,Znova ti opakuji, že tě vidím nerada."

B:,, Ale známe se. Známe se a na všechny ostatní se usměješ."

J:,, A proto musím i na tebe?"

B:,, Mohla bys. A víš proč?"

J:,, Ne, to teda nevím."

B:,, Protože když příjdu já, tak tě nutím být lepší."

J:,, Nevšimla jsem si."

B:,, Tak se podívej, co děláš teď. Píšeš. Psala bys, kdybych se v tobě neusídlila?"

J:,,Jistě!"

B:,,Jistě, a co bys psala? Není všechno jen cerebrum, ty máš umíš i algesia. Mohla bys psát a být cerebrum. Ale co bys z toho měla? Posunula by ses někam? Ne, nikam. Musím přijít já, aby si sama sobě dokázala, že nejsi vždy jen stroj."

J:,, Díky tobě, že jsem člověk?"

B:,, Já tě dělám lepším člověkem."

J:,, Jsi sebevědomá."

B:,,Jsem. Mám proč!"

J:,, Důvod?"

B:,,Protože vím, že to tak je. Že zase budeš o něco lepší."

J:,,Nenapadlo tě, že jednou příjdeš a zlomíš mne natrvalo?"

B:,,Tebe? Ne. Ty už mne znáš."

J:,,Raději bych tě neznala."

B:,,Lžeš. Co bys beze mne dnes věděla? Co bys věděla o tom, jaký je život?"

J:,,Poznala jsem Naději a Víru. Doufala jsem,věřila. A taky jsem potkala Lásku."

B:,,Ale neuvědomila sis, co všechno je Láska, dokud jsem nepřišla já."

J:,, Nežádala jsem o to, abych to poznala."

B:,, Chci. Chce každý. Já chci, aby ses usmívala, když přicházím."

J:,, Ale proč?"

B:,,Protože máš být ráda, že vidíš mne. Že jsem se prosmýkla tím zástupem k tobě já. Že to nebyl někdo jiný."

J:,,Cože?"

B:,,Nejsem tu sama. Vidíš? Podívej se za mne."

J:,,Někdo tam stojí."

B:,,Víš kdo to je?"

J:,,Někdo!"

B:,,Někdo, jako Tragédie, Deprese, Skepse, Nenávist a Smrt. Já jsem jen Bolest."

J:,, Kdyby přišly, pak se stejně ukážeš."

B:,, Ano, to je pravda. V tomto ohledu si dovolím být optimistická. Přišla bych. Ráda se vracím na místa, kde to znám. A u tebe to přece jen znám."

J:,, Raději bych byla s jednou ze tvých sester, Štestím nebo Radostí."

B:,, Ne, to bys nechtěla. Věř mi. Ony jsou, jak jim říkáte ve vašem světě, prostitutky. Ony dají každému."

J:,,A ty snad ne?"

B:,,Já taky, ale já umím být věrná. Ony ne, chcou dát všem. Já dám těm, kterým chci a umím být věrná. Ony jsou přelétavé."

J:,,Přesto bych radši je."

B:,, Aby pak zase přišla Prázdnota?"

J:,,Vždyť já už prázdná jsem!"

B:,,Nejsi, jsi mnou plná. Mnou a Zlobou a Zklamáním. A my tě ženeme vpřed."

J:,, Ženete mne do pekel."

B:,,Počkej a uvidíš."

J:,,Už neumím věřit a doufat. Vzali mi tu schopnost."

B:,,Až se vrátí Víra a Naděje, naučí tě to znova.Ony se vrátí, až já odejdu."

J:,,Kdy to bude?"

B:,,Až se na mne usměješ. Až se smíříš, že existuji a znám každičký kout tvého nitra. Až si uvědomíš, že nejsem to nejhorší, co tě mohlo potkat. Až pochopíš, že jsem Bolest, která odezní...."