Breaking, time to follow the heart
Her world is falling apart
Chtěla bych Ti toho ještě tolik říct. Chtěla bych si sednout a konečně něco řešit z očí do očí. Vidět, jak reaguješ. Nečekat, až zazvoní telefon. Vidět na tvých očích, že to slyšíš. Že vnímáš. Vidět, jestli se vážně usmíváš.
Nejsou to romantická slova plná lásky. Jestli ano, tak ta láska je jiná, než kdy může svět kolem nás pochopit. Nezáleží mi na nikom tolik jako na tobě. A chci ti to říct, chci sebrat všechnu svou odvahu a říct ti do očí, že jsem nikdy neměla člověka, kterému bych tak věřila. A teď se utápím v nejistotě, strachu, bezmoci a vzpomínám...
Vzpomínám, jak to bylo před dvěma lety.
Z Prahy jsem doslova utíkala. V uších mi zněla Krysařova zpověd a já se v ní našla. Zjistila jsem, že láska je kurva. Tehdy jsem měla pocit, že po těch deseti měsících je tahle rána největší bolestí světa. Ale nebyla. Jen něco bylo špatně. Jen jsem si něco špatně vykládala. Domýšlela jsem si. A pak jakobych byla tím prázdným pokojem, do kterého jen občas někdo vstoupil, utřel prach a srovnal nádobí. Usmál se, zamával a zase odešel. Někdy to ani nestihl. Jen utřel prach a já ho z toho pokoje vykopala. Můj nepořádek je chlouba. Můj nepořádek, zatuchlé zdi a tma.
A pak z ničeho nic. Nečekala jsem, že by z toho něco mohlo být. Vypadalo to jen na pravidelný úklid. Jenže ty jsi dokázala mnohem víc, než kdokoli předtím. Před 11 měsící si do hnusného pokoje vnesla světlo, smysl a pořádek. I tu rutinu a stereotyp. Ale stereotyp je jistota. A tou jsi.
Nechci Tě ztratit, protože jsi došla tak daleko. Daleko, tam daleko ke mně. Do míst, kde se nikomu předtím nechtělo. Kde každý tu trnitou cestu raději vzdal. Ne, ty ne. Možná tím, že i ty jsi byla najednou prázdným místem a potřebovala si společnost. Nemám nejmenší tušení proč já, čím jsem si to zasloužila. Náhody neexistují, pamatuješ? Nebyla to náhoda, mělo to tak být...
Věc se stává výjimečnou, když v její výjimečnost věříš.
A žádná tajná přísada není.
Žádné komentáře:
Okomentovat