"Strach a peníze jsou dvě věci, které jsem nikdy neměl".. praví se zase v jiném moudru. To já když mám strachu plný nohavice říct fakt nemohu. A už vůbec ne o penězích. Těch přeci nikdy není dost. Pravdou ovšem zůstává, že nezbytně je člověk ke štěstí nepotřebuje.
Bojím se, že ztratím rutinu. Že ztratím oporu a obranné vakuum před sebou. Dívat se na druhý břeh, 30 metrů, které nás dělily. A já v tu chvíli začínala mít pocit, jakoby ta mezera byla mnohem větší. Jakoby se znovu vrátil ten na druhé straně a náš most spálil. Představuji si to..vidím dvě skály a mezi nimi most. Nepříliš pevného vzevření, ovšem jakoby si obě skály byly jisté, že jsou jeho dostatečným jištěním...Jsem paranoidní, to už ví přece každý dávno.
Je to pár dnů, co mi někdo řekl, že vidím "alfa mater" ve zlém člověku. Že je možná ztělesněním lidské krásy, ale není to ta kalokagathia, kterou bych chtěla... Je to jedno, na tom zjištění můj život nevisí.
Nevím, co jsem si myslela. Nevím v co jsem doufala. Vím, že jsem zahrabaná ve svém světě a zase si neprostupné hradby krásného světa, ve kterém je všechno tak děsivě perfektní...
Chtěla bych, ale nikdy nebudu. Chci, ale nikdy nedostanu.
Žena musí být celý život s něčím nespokojená, jenom pak je šťastná...
7.
Žádné komentáře:
Okomentovat