Přemýšlela jsem,kdy naposledy jsem brečela veřejně.Kdy mě prostě vidělo větší množství lidí totálně na dně..A uvědomila jsem si,že snad všechny své osobní krize jsem si prožila v úzkém kruhu jednoho či dvou lidí,kteří mi byli oporou.Například v dubnu 2006..
Byla to slušná krizovka,kdy jsem seděla zavřená ve svém podkrovním pokoji,všude byla šílená tma a já brečela..Vyčerpaná,fyzicky a hlavně psychicky.Totální dno...A s touto chvílí mám jednoznačně spojeny dvě písničky: Tak tohle bych chtěl od Ready Kirken...Refrén :,,Tvou duši do dlaní vzít/jenom tu zachránit/a nechat celej svět/umřít " mě uhranul..A když hned na to skočila píseň od Chinaski Bylo-Nebylo s : jenom ty víš/co to znamená/když slabý v kolenou udělám ramena/.../skončilo to mojí vinou/potichu,nerad/ale přiznávám/ seděla jsem schoulená pod stolem,štkala do polštáře a proklínala se...za to,že jsem tenkrát řekla : ,,já vím,že musím říct ano.Že musím souhlasit,aby jí bylo líp.."
A když tohle píšu... hrnou se mi slzy do očí..Znovu..protože tahle rána,ten kus viny a pocit odpovědnosti..to ve mně jednou pro vždy zůstane...Nikdo pro mě nemohl znamenat nikdy víc než ona..Dala mi toho víc,než jsem jí byla schopná kdy vrátit..a nakonec jsem to byla já,kdo...do prdele,dejte mi kapesník...
Dlouho jsem se k tomu nechtěla vracet,je to minulost.Věc,kterou nezměním.Prostě ta nutnost jít dál mě nutila zapomínat..dobří holubi se vracejí..pchá!
Hledala jsem něco v máminých papírech a našla dopisy,které jsem mamce psala z turisťáku...z táborů a výletů...brečím jak želva,a v pokoji tentokrát nemám tmu.Sedím a píšu,proklínám se..Za ten galon soli,kterou si sypu do rány...za tu hromadu viny,kterou mám..
Té chvíli ve tmě ale předcházelo něco dřívějšího...Díky čemu jsem poslouchala Kirkeny a Chinaski.Díky čemu jsem seděla pod stolem,styděla se sama za sebe,plácala se v samotná..
Byly to tehdy mé slzy,které zkropily šedavý koberec.V mrazivém středečním dopoledni znekliňil okolí můj zoufalý tichý pláč plný bolesti.Viděli mě opravdu citově obnaženou,jen bezmocně přihlíželi a nevěděli..Nikdo mi nemohl pomoci,nikdo to nemohl zastavit..A do toho všeho se z reproduktorů hrnulo „requiem pro zemřelé"...skladba,kterou jestli někdy znovu uslyším,zešílím.
v ten zasraný den,kdy jsem si já sama udělala největší ránu,kterou už nikdy nic nezacelí..kdy jsem poprvé příjmula odpovědnost a viděla následek svého rozhodnutí..
selhává mi pamět.Já chtěla zapomenout..chtěla jsem zapomenout a vymazat ten den ze svého života..
přesné datum? Nevím...
Pomohlo to? Ne,ta bolest je ještě větší,protože ani nevím,kdy přesně se ze mě stalo to monstrum,kterým jsem dnes...
Tvoje jméno/křičím do všech světových stran/....Napořád
Žádné komentáře:
Okomentovat