Obrovský dům, jenž měl tu největší slávu již za sebou. Vymlácená okna, ztrouchnivělé dveře. Střecha, která vypadala, že každou chvíli spadne. I na ten malý podkrovní byt.
Byt, ve kterém by nikdo nechtěl žít. Semtam se tam zjevil ztroskotanec společnosti, narkoman nebo bezdomovec. A teď na matraci, kde se prodalo již bezpočet žen, kde tolikrát jehla zajela pod kůži mladistvého, seděla ona. Dýchala vzduch s nádechem moče, plísně a bolesti. Ona sama ji necítila. Bolest jakoby již byla trvalou součástí jejího života.
V sevřené dlani svírala tolikrát přečtený výstrižek z novin. To kvůli němu seděla v domě, který byl odsouzen časem ke skáze; ke katastrofě, kdy padající železobetonová konstrukce vezme životy jeho ztroskotaným obyvatelům. Toužila být jednou z těch obětí.
Seděla na matraci a jeí myšlenky patřily smrti. Duchem se jí oddala už dávno. Tělesná schránka však stále odolávala. Jakoby tělo chtělo ještě bojovat, když vědomí to vzdalo. Hlavně nepřestávat bojovat, jakoby se jí snažilo říct. V její dlani se skvěl zažloutý papír, který jí tolikrát rozplakal. . .
V bytě plném bolesti a křivdy jej znovu rozložila. Její oči přelétaly ze řádku na řádech. Rty se jí mlčky pohybovaly s každým slovem. Znala ten text nazpamět. . .
To je pro dnešek z tohoto příběhu všechno. Vlastně nevím, jak bude pokračovat. Bude rozhodovat, jak se vyspím. Každý den napíšu něco a třeba na konci prázdnin z toho bude zajímavý celek, nebo slátanina hovadin. Možné je všechno.
Nicméně tohle dělám proto, aby měl jeden člověk co číst a celý den na co těšit. Slibuji, že se budu snažit psát, i když nebudu mít přístup k internetu.
Žádné komentáře:
Okomentovat