Čekala jsem, kdy ta otázka padne. Přestože padla už před pár dny, tehdy však jen v mé hlavě. Čekala jsem zkrátka na dobu, až se někdo zeptá přímo. Nemusím přece dvakrát připomínat, že přímé otázky jsou spouštěč mých sáhodlouhých monologů na dané téma. Takže poté, co se mě Někdo zeptal (a bylo to 30.12.2010!), jaký jsem měla rok, odpovídám:
Nerada se hrabu v historii. Tak nějak jsem se už poučila, že to člověku moc dobrého nepřinese. Akorát tak přesvědčení, jak blbej byl. Jak mladý, nerozvážný, naivní a třesky plesky k tomu. Ano, já jsem byla mladá, nerozvážná a naivní. V roce 2010 jsem navíc udělala dva kopance, které mě mrzí. Myslím, že hrabat se ve vlastní historii by mělo mít jediný účel – poučit se z vlastních chyb a vyvarovat se jim do budoucna. Tím to končí. Neříkat si, co by bylo, kdyby…Kdyby je zrádné slůvko pro všechny, kdo nemají sami k sobě úctu. Věřte mi, že v tu danou chvíli jste udělali to nejlepší, co jste mohli udělat. Rozhodli jste se. A že špatně? No pardon, ale ukažte mi na někoho, kdo má patent na správná rozhodnutí …Vím, moc to nesouvisí s tím, co je předmětem tohoto vzdechu, reflexe, shrnutí. Whatever.
Takže jdem do toho. Jaký byl můj rok?
Řekněme si, že na to, že to byl sudý rok, v podstatě si není na co stěžovat a byla jsem úspěšná. Pamatujete si, jak jsem kdysi dávno psala, že se mi protáčí roky? Tak rok 2010 byl mišmašem všeho, co jsem doposud dělila k těm daným 365 dnům. Asi shrnutí před novou etapou. Takže díky za rekapitulaci, Osude.
Rok 2010 pro mě nezačal zrovna růžově. Co taky čekat, když první den nového roku jste v hluboké depresi, váš nejbližší přítel skáče stovky kilometrů od vás a nad váma na růžových obláčcích.
Horší začátek, postupný rozjezd, ale pořád pohyb vpřed. Tenhle rok stál za to. Splnila jsem dva životní cíle, postavila před sebe nové výzvy. Protože když už na té „vysněné“ škole jsem, tak ji taky krucinál budu chtít i dokončit!
Takže, shrnu-li „práci“ v bodech, seznam úspěchů je obstojný. Maturita, přijetí na VŠ.
Pokud se zamyslím nad tím, co je podstatnou částí mého života, tak nesmím zapomenout na přátele. A tady narážím na ty dva kopance. Dva kopance, které vlastně nejsou ani kopance. S trochou nadsázky se tomu dá říct i kudla do zad. Ve dvou případech. VE DVOU. Měla jsem se vždy za hodného člověka. Ne hodného, který poslouchá na slovo, nebo tak. Ale za člověka, který bude více hledět na zájmy přítele než na své vlastní. A dvakrát jsem v tomhle bodě zradila nejen vlastní přesvědčení, ale i ty lidi. V tomhle ohledu na sebe opravdu nejsem hrdá. V prvním případě jsem vlastní horlivostí, vlastním pokřiveným smyslem pro spravedlnost chtěla vykřičet světu do tváře, jak nespravedlivý a podlý může být. Jenže ten mi to vrátil tak, že se mnou dost možná někdo už v životě nepromluví. A já se mu nedivím. Ani trochu. Udělala jsem velkou profesní i lidskou chybu. Ale jsem jen člověk, dělám chyby. Není to omluva. Je to prostě tak.
Ve druhém případě jsem naopak přestala být ta hodná, co bude ustupovat. No a mám z toho vlastně stejný výsledek, jako v případě prvním. Akorát jsem při tom neudělala profesní chybu. Ne že by mě to pak tížilo o něco míň. Ne, jen je to pár měsíců a právě s tímhle druhým případem jsem schopná se sžít mnohem lépe než s tím prvním. Protože někdy přijde na to, že se přátelé zkrátka rozejdou na životní křižovatce, protože společná cesta není možná.
Zábava. Veškerý můj volný čas byl florbal a psaní. V roce 2010 jsem se definitivně utvrdila v tom, že chci být novinář. A taky, jakým novinářem být chci. Proto jsem po téměř dvou letech opustila žf.cz. Důvod? Několikrát už jsem ho řekla nahlas, řeknu ho i teď. Cítila jsem, že své jméno zaprodávám něčemu, co nesouhlasí s mým přesvědčením. Každý máme možnost volby. Nebylo to jednoduché, ani trochu. Ale bylo to jednodušší než každý den trnout, co se znova objeví za nafouknutou senzaci.
Co se týče florbalu, nemůžu si stěžovat. Na krku se mi houpaly dvě cenné bronzové medaile. Poznala jsem, co to znamená táhnout za jeden provaz, cítit souznění, motivaci, nasazení, zklamání, odhodlání. To jsou Vítkovice. Navždy to pro mě bude florbalově jen těžce zapomenutelný rok. Vítkovice jsou klub, do kterého by dnes měl jít každý na exkurzi. Jak se to dělá, když něčemu věříte, obětujete se tomu. Je to T-E-A-M. Dream team. Možná nejsou tak silní, jako Herbadent nebo FbŠ. Ale jedna holka je tam pro tu druhou. A to je dělá těmi nejlepšími. A já ty nejlepší musela opustit. Tohle bylo rozhodně jedno z těch nejtěžších rozhodnutí, které jsem v roce 2010 udělala. Nebylo zbytí.
Dnes to vidím s odstupem několika měsíců. Každý je nahraditelný. Můžete si stokrát namlouvat, že právě vy jste nenahraditelní, svérázní, jste natolik sami sebou, že vás přece budou nějak postrádat. Největším poučením pro mě bylo a je, že jsem udělala složité rozhodnutí, kterého nelituji.Jsem jen člověk chybující a nahraditelný...
A tak jsem jinde. V jiné pozici. Se stejným odhodláním. S větší sebedůvěrou. A s trochu jinými cíly. To je vlastně charakteristika roku 2010. Že jsem se ve všech ohledech posunula dál. V myšlení, v životě, ve schopnosti dělat rozhodnutí, která bolí. Posunula jsem výš. A to je pozitivní.
P.S. Tohle jsem nechtěla zapomenout, jen jsem nevěděla, kam to strčit. Jeden nezařaditelný zážitek. Stát v press zóně na MSJ jako novinář a mrkat o 106, aby nebyly vidět slzy hrdosti na národní tým, který si právě dokráčel pro bronzové medaile…
Žádné komentáře:
Okomentovat