I was Year of Love

    Několikrát jsem tady psala,že svůj život rozděluji na dvě roviny.Dalo by se říct,že se to dá rozdělit také jako láska a kariéra.Jak jinak,že...
A rok 007 byl pro mne rok lásky a toho všecho kolem,tedy i zklamání.Začnu hezky od začátku...

    Říká se, že si prvních okamžicích Nového roku máme něco přát. I já si něco přála. Zírala jsem do displeje telefonu a přála si . .

    Něchtěla jsem nic hned. Věděla jsem, že jedině s velkou trpělivostí budu moci slavit úspěch. Ale neuvědomila jsem si, že ani ta trpělivost neovlivní něčí city. Tím ale předbíhám.

    Je jasné, že pokud jsem si přála být s tím člověkem, rok 007 měl být vlastně rok lásky.
Všechno jsem tomu podrobila. Opravdu úplně všechno. Lidé co mě znají moc dobře ví, co všechno jsem obětovala a s jakou houževnastostí jsem šla za tou, kterou jsem chtěla. Škola i práce na knížce, to vše šlo do pozadí. V hlavě i srdci jsem měla jediné. .

    Uběhly dva měsíce od Nového roku, 5 měsíců od chvíle, kdy jsem se bezhlavě(a to myslím vážně) zamilovala. Těch 60 dnů jsem přemýšlela, psala do starého blogu a přestávala jsem brát ohledy na to, co chtějí jiní. Přestože pro mě potřeby a přání mých přátel byl vždy na prvním místě, kašlala jsem na to. Jeden můj blízký člověk říká, že inteligentní člověk vždy něco dělá tak, že ví že z toho bude mít užitek. I já jsem všechno dělala stím, že to musí přinést ovoce. . Smělými malými krůčky vpřed. . .
Ale zpět k těm dvěma měsícům. . Bylo to poprvé, co se mnou mluvila o nečem jiném než o florbalu a mě přišlo, jakoby mi osud dal první odměnu za mou trpělivost. . .
    Přišly zklamání, hádky s přátely i pomyslné kudly do zad. To všechno jsem ustála. Jenom proto, že jsem měla světlý bod. Živila jsem si naději. .
Trvalo 4 měsíce než jsem udělala další krok. A ten krok jsem považovala za hodně zásadní. .

    Zamilovaná lidé pohlížejí na milé a přátelské chování tak jak si přejí, aby bylo. I já, jinak rozený paranoidní skeptik , jsem si vyložila své karty jinak.
Červenec a takzvaná škola života. Zamilovaný člověk, jemuž se plní sen ztrácí svou sebekontrolu velice rychle. Jedna zásadní chyba, jeden nesmyslný čin - otevření jednoho blbého okna. .

    Jak to vypsat tak, aby to nebylo v hádankách. Nejde to, neumím se pitvat ve svých chybách. .
Podstatnou část srpna jsem strávila na škole v zahraničí. Když jsem se vrátila, mohlo mi dojít jak se věci mají. Ale nedošlo. . už jen kvůli tomu, že jsem jí poprvé slyšela. Pět sekund, které mi zase daly tu fádní naději. . . jenže jenom 5 dní na to se mi zbořily všechny vzdušné zámky. Zbořil se mi i ten svět, který jsem si 10 měsíců tvořila a představovala jaké by to bylo. . .

    Když jsem se dostávala z totální deprese a dna, musela jsem se motivovat. A mé motivační heslo bylo: Když prohráváš, neprohraj poučení. Tím poučením pro mě bylo, že nedostat to, co jsem chtěla je zásahem štěstěny.
Myslela jsem, že tím pro mě všechno skončilo. Že ten rok už nějak doklepu a zaměřím se na něco jiného.

Objevila se ONA.
Pustila jsem se do vztahu, který neměl dobré základy. Nemohl je mít, přišlo to všechno tak rychle. A i jak to přišlo, odešlo to. Jen né z mé strany. I tohle musím nazvat školou života. Jen už z trochu jiného pohledu. Čistě z praktického hlediska dnes vím, jak se nikdy nezachovat a jak ze sebe nedělat něco, co nejsem. A nehrát. Být sama sebou a stavět se k problémům čelem. Vykládat karty na stůl, aby bylo jasné s čím se hraje.

    A tady je opravdový konec. Co říct? Že jsem si valnou část roku stavěla vzdušné zámky, které spadly. Jenže za těmi sutinami jsem našla přítele. Člověka, ke kterému vím, že se můžu obrátit. Nemůžu tu desetiměsíční grand prix považovat za zbytečnou. Jednak jsem se hodně přiučila a pak získala přátelství. . Díky Denny!

A ta kratičká etapa s Kostičkou. S tou mou „building set". . to je výstraha do budoucna. Ještě jedna rána od osudu, abych věděla, že nejlepší je stavět s úplně čistým štítem. . .

Jaký bude rok 2008?

Netuším. Pokud se to obrátí a bude to rok kariéry, to si netroufám tvrdit.
Vím jen, že rok 2007 mě posunul co se týče vyspělosti dál. Poznala jsem toho strasně moc. Měla jsem hodně času ty informace zpracovat. Tak, aby mě posunuly v tom co chci jednout dělat. . .

V jedné písničce zní - život je jen prázdnej tác, na něm mějch 17. .
I já valnou část roku 008 prožiju se sedmnátckou na krku. A ten tác ale nebude prázdný. Bude na něm ovoce z loňského roka. Všechny ty zkušenosti z předchozích chyb, všechna ta bolest i štěstí. .
Ne, já do roku 2008 nevstoupím stejně. Tentokrát pudu s tím, že to co mě potká, mě prostě potká. Nepoženu se na ničím. Jenom budu odvádět svou práci tak, abych s ní byla spokojená. . .