Horečka sobotní noci

Zase bez perexu..Ale tohle vás podle mě může jen překvapit.jakože ten obsah...Stál na peroně.Člověk,jenž zdánlivě žil.Dýchal,chodil,smál se a bavil.
Měl minulost.Někdy mu připadala složitá.jindy jako procházka rozkvetlým sadem jabloní.
Byl si vědom,že to vše,pro co tehdy trpěl jej zformovalo do bytosti,kterou byl teď.Žijící,dýchající.Všechno,co je v životě důležité,to měl.mnohdy i něco navíc.
Přesto na peroně stála lidská bytost,ztrápená,samotná,zoufající.Uvědomující si svou existenci.Představujíc si jiný život.Život,který by chtěl vést.
Byl by tolik jiný?
Člověk,který měl zrak sklopený k zemi,šoupal nohou a utíkal.Bezelstně nechával vše co měl za zády a jen snil.Fantazíroval,miloval a byl milován.
Vše co měl by zanechal,obětoval pro člověka,jenž by jej skutečně miloval.Tolik jako on,lidská existence bez opodstatnění,která dokázala tolik obětovat a dát.Víc už v životě nehledal.Myslel,že poznal vše.
Poznal zklamání,dno a dny plné slz.Myslel,že díky tmu může tvrdit,že poznal na tomto světě vše.
Smutný a sám.
Tak se cítil, i když lidé okolo něj se jej snažili přesvědčit o opaku.Že má to,proč být šťastný.
Proč toužil po jediném? Proč si myslel,že ke štěstí mu schází jen ten malý kousek? Proč jen nepřestal věřit,že je to láska?
Zrazovali jej.A on cítil,že něco dělá špatně.Ale nikdy nic nehodlal měnit.Žil ve svém materiálním světě.To vše mu usnadňovalo žít.
Byl tak vším znuděný.Svými možnostmi!
Měl možná všechno,co chtěl.Všechno drahé v jeho životě pro něj ale nemělo cenu.Vážil si všedních maličkostí.
Měl dobré přátele,ale vážil si jen těch,jenž mu nikdy nemohli dokázat,jako moc pro ně znamená.Jak jim na něm záleží.
Dokázal donekonečna přehlížet vše před sebou a díval se do dálek.Snažil se ukotvit někde,kde jeho místo nikdy být nemohlo.
Snažil se žít po boku člověka,jenž o něj neprojevoval zájem.Snažil se milovat člověka,v nějž věřil.Do nějž vkládal naděje.Měl obavy,ale riskoval.
A všechno ztratil. Nechal se rozcupovat.Znovu se z něj stal ten,kdo hledá své místo.Svůj kousek štěstí.
Nevěděl,zda se někdo takový najde.Doufal a protloukal se dál.
Cupoval si srdce pohledem na člověka,jenž mu vzal naději.Utápěl se v depresích,ale nepřestával věřit.
Tahle existence...
Hrdina a podvraťák!
Veselý a uplakaný!
Naštvaný a zářící!
Zlomený a věřící!
Ztracená existence protloukající se světem.
vždy bude odkázana jen věřit v pohádku ve svém nitru.Nebude schopna naleznout štěstí.
Jenom proto,že jej hledá v místě,kde pro něj nikdo nic nenechal.Pro něj nikdo lásku neschovává.
Vzpamatuj se,člověče!
Život je jen jeden!Začni jej žít,ne jen ukusovat kousky.Paběrkovat a snít.
Sny jsou krásné.Ale každý končí probuzením.
Proč se jen,človeče,nedovedeš probudit?
Možná bys chtěl,ale nevíš jak.Neznáš cestu z míst,kde je ti dobře.Kde se dokážeš realizovat.
A tak jen stojíš na peroně,šoupeš nohama a zíraš do tmy.
Koukáš na měsíc a necháváš si cupovat vlastní srdce.
V ničem ti to nepomáhá.Jen utvrzuje v tom,že bolest je jediné,co ti tento svět může nabídnout.
Proč jen si to myslíš,človeče?
Proč????????????

Je ticho sobotní noci.Lidé zběsile pobíhají po peroně.Muži v oranžových vestách skleslě seskakují z nástupiště na koleje..
Za oknem mašiny ještě stále sedí strojvedoucí.Kouká před sebe a v jeho očích se zračí překvapení a smrtelná hrůza.Přicházející muž v saku jej přátelsky poklepává po rameni.
Žena v bílém plášti naviguje dva muže s dřevěnou truhlou.Ukazuje jim cestu.Zřízenci pokorně následují pokynů postarší ženy.
Muž v saku znovu poklepává strojvedoucího po ramenou.Ten se stále dívá upřeně před sebe.Co bylo v tom poplácání?
Snad tím chtěl říct: ,,To byl jen další stín,stín člověka jenž skoro nežil."
Možná..
Stál na peroně.Člověk,jenž zdánlivě žil.Dýchal,chodil,smál se a bavil.
Měl minulost.Ale neměl už budoucnost.Probudil se ze sna a začal přetvářet svět k obrazu svému.
Tichá sobotní noc.Sanitka nehouká;za dřevěnou truhlou se zavírají dveře černého vozu...

I think I'll change my world.