Debata..pocit neomylnosti

Dostali jsme v literatuře úkol.A mne přímo uprostřed jeho zpracovávání napadla zvláštní myšlenka.

Jak člověk příjde k pocitu neomylnosti? 

 

    Hned jsem se zeptala člověka,jenž je mi výborným oponentem v těchto debatách,jehož myšlenky ctím a zamýšlím se nad nimi.Tou personou je pro mne byť má profesorka,přesto všechno jí beru trochu jinak.

 

    Z mé strany padl jeden názor,který zde mínim tak trošku rozpitvat.Jen ještě než začnu myšlenkově klesat(rozuměj hloubat),musím sdělit,že první vlaštovku mi k tomu názoru dal jeden člověk. Neznám toh člověka,ale tím,že mě prakticky donutil se nad něčím takovým zamysletzpůsobuje,že se chci o něm dovědět víc.Málokdo mě totiž donutí strávit hodinu sezením v rohu a přemýšlením,co je na ,,tom" pravdy. Zjednodušeně,málokomu se povede,abych se něčím zabývala intezivněji...

    Život jako takový dělím na dvě roviny.

Ta první je profesní život.Druhá,tvořící doufám podstatnější část,je osobní život.

Jsou lidé,kterým se tyto dva životy prolínají.Myslela jsem si,že je to tak ve většině případů.Snad i proto jsem kdysi nevěřila třídní,když mi řekla,že jen co zavře školu, má jiný život. Dnes s tím souhlasím.A je to proto,že je tomu u mě to samé. Můj profesní život,to je škola.Studium..A právě v něm jsem získala pocit neomylnosti. Přestože dělám spousty věcí opravdu špatně, mám pocit,že se ani nemůžu mýlit a je to správný postup.

    Podle L.O. má pocit neomylnosti člověk,jemuž rapidně roste ego.A také,že jediné řešení takové situace je životní pád.A tady přichází má otázka.Kde ten pád musí být?????

V mém osobním životě jsem první pád utrpěla v srpnu.Ztratila jsem onen pocit neomylnosti,za což Ti znovu děkuji.

Jenže mé ego začalo narůstat spolu s tou hromadou štěstí,které mě potkalo.A neznámá síla znovu zavelela srazit mě k zemi. 

Nemohu si stěžovat,nemohu dělat nic. Jen znovu začít budovat.A tentokrát bez kostiček. Už jsem zkoušela stavět ze vzduchu a mé zámky padly.Zkoušela jsem z kostiček.Snad vratké základy,snad jen špatný postup.Zbortil se mi svět...Zase...Ale o tom to tu teď není.Proč pocit neomylnosti,který jsem měla se tak blbě vrací?Proč jsem jen nebyla o trochu opatrnější? Odpověd? Nenalezena..

Jedno je jisté,prohry z osobního života nezasahují do toho profesního.Po psychické stránce jsem možná zlomená,ale na tom pocit,že tenhle úkol dělám správně..Na tom se nic nezmění...

 

Možná jsou to kecy,možná v tom něco najdete...