Už jsem opravu nechtěla.Naopak jsem se snažila vymotat.Bralo mi to síly,bylo to bolestivé a už se začalo i dařit.Jenže...Asi jsem odsouzena být přilepena k síti,která mě vlastně ani nechce,drží mě u sebe a ani o tom neví.Jsem jako snadná kořist.
Stále miluji,stále tutéž osobu.Bojuju a vlastně ani už nevím proč.Měla jsem to dávno vzdát.Jenže já už prostě z principu nemohu přestat.Jesli doufám,že to nakonec dopadne dobře? Ze začátku jsem si byla jistá,že ano.Teď jsem si jistá jedině tím,že bojuji jako Don Quijot s větrnými mlýny.Má velké křídla,má pavučinu,má nádherný úsměv a nezapomenutelné oči. Tohle všechno tvoří pavučinu,do které jsem chycena.
Jsem o krok napřed.Vím toho moc..druhá strana pokulhává.Chci,aby se náš krok vyrovnal.Snad už jsme na stejné lodi,jenom já na přídi a čekám.Dál už nesmím,dál je jen moře.Moře smutku,bolesti a úplné samoty...
Žádné komentáře:
Okomentovat